Milena Hübschmannová (ed.): „Po židoch cigáni.“ I: Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945

Knihu můžete zakoupit zde.

První díl souboru vzpomínek slovenských Romů na období druhé světové války, nazvaný podle dobového hesla Hlinkových gard ​„Po židoch cigáni,“ uvádí předmluva Mileny Hübschmannové. Obsahuje historický nástin pronásledování Romů v evropských zemích i v tehdejším Sovětském svazu za nacismu a podrobněji se věnuje situaci na Slovensku v letech 1939 – 1945; objasňuje rovněž postup při sbírání a redakci jednotlivých svědectví, komentuje užití výrazů Rom/Cikán/cikán, jazyk užitý při komunikaci, překlad svědectví do češtiny a také transkripci romštiny. Příspěvek Jany Kramářové pak rekapituluje snahy o odškodnění romských obětí nacismu.

Následujících více než šedesát svědectví pamětnic a pamětníků ze Slovenska o životě od roku 1939 do srpna 1944 je tematicky rozčleněno do šesti oddílů s názvy Ghettoizace a ostrakizace Romů, Romové v armádě, Romové v pracovních táborech, Romové za jihomoravskou hranicí, Vztahy mezi Romy a Židy na východoslovenské vesnici před druhou světovou válkou a dopad genocidy Židů na Romy, Romové v partyzánském hnutí a ve Slovenském národním povstání. Jednotlivá svědectví jsou publikována v českém překladu; pokud byla jazykem originálu romština, následuje text v romštině (pokud šlo např. o maďarštinu apod., je otištěn jen překlad do češtiny). Knihu uzavírá obrazová příloha a část nazvaná Apendix, jež informuje o stavu práce na druhém svazku publikace po smrti editorky a uvádí i jeho podrobný obsah; dále zahrnuje jmenný rejstřík, místní rejstřík a medailon editorky.

Vzpomínky byly nahrávány v různých lokalitách Slovenska od 70. let 20. století do roku 2000 nejdříve z osobní iniciativy Mileny Hübschmannové (1933 – 2005), později i frekventanty jejího kurzu romštiny na Jazykové škole v Praze a po roce 1989 také studenty nového oboru romistika na Karlově Univerzitě v Praze.

Komunikačním jazykem většiny rozhovorů byla tzv. slovenská (severocentrální dialekt romštiny) či maďarská (jihocentrální dialekt romštiny) romština, v menší míře slovenština, jíž někteří pamětníci dávali přednost; u dvou pamětníků, původních českých a moravských Romů, to byla čeština. Výpovědi olašských Romů a Sintů (z České republiky a Slovenské republiky) nebyly natáčeny. Téměř všechny rozhovory byly vedeny v přirozeném domácím prostředí pamětníka za přítomnosti jednoho či více tazatelů, dále členů rodiny (včetně dětí), někdy přátel nebo náhodných návštěvníků. Některé pamětnice či pamětníky pojilo s autory rozhovorů přátelství – tyto texty obsahující tykání vznikaly při opakovaných návštěvách s různým časovým odstupem.

Autoři knihy ponechávají pro označení osob, které vykonávaly různé funkce v samosprávě, armádních či policejních složkách apod., pojmenování užité pamětnicemi či pamětníky (např. gardisti, četníci, Němci apod.), aniž zkoumají, zda je označení pro danou osobu přesné. V svědectvích ponechávají takovou podobu jmen osob, jako jsou familiární jména, zdrobnělá jména nebo romské a neromské přezdívky, v jaké je užili pamětníci.