Anna Grundzová

Anně Grundzové bylo 10 let, když se ve východním Slovensku, blízko slovensko-polské hranice, v její rodné obci Habura začal projevovat válečný konflikt. S německými okupanty žili do té doby v míru, Němci dětem dávali jídlo, bonbony nebo konzervy. Grundzová vzpomíná, že měli dokonce velbloudy, na kterých je vozili jako na koních. Situace se začala měnit s blížící se frontou z východu. Starosta obce varoval před blížícími se boji a doporučil všem obyvatelům se evakuovat.

Anna Grundzová se evakuovala spolu s rodiči, sourozenci a třemi dalšími příbuznými rodinami. Došli až do obce Giraltovce, zhruba 30 km na východ od Prešova, kde úřadoval romský starosta. Dal jim k dispozici byt, místní Romové k nim byli velice pohostinní. Grundzová vzpomíná, jak chodila žebrat do Giraltovců. Na kraji města ji k sobě vzala jedna gadžovka, která jí dala nové šaty. Anna si pak u ní zřídila mezisklad věcí, které se jí podařilo ve městě vyžebrat. Všechno musela s bratrem odnosit natřikrát. Ošatila tak všechny čtyři evakuované rodiny. Nosila jim jídlo i tabákové listy na kouření. Vybavuje si jednoho maďarského vojáka, kterému gesty naznačila, že jejímu otci je zima. Ten jí nato dal vojenský kožich. Odřezal na něm knoflíky, aby nebyl snadno identifikovatelný a oni nemohli upadnout v podezření, že ho ukradli. K tomu jí do deky přibalil jídlo, a celý ranec jí před domem nasadil na záda. Rodina se o ni bála, když se vypravovala sama do města.

Němečtí vojáci chodili za místními romskými děvčaty. Grundzová to pozorovala škvírami ve dveřích. Dcery poslaly své mámy vždy někam na návštěvu, byly Němcům po vůli a dostávaly pak od nich balíky, o jejichž obsah se podělily s rodinou. Jedna krásná dívka z toho dostala ​„francouzskou nemoc“ (syfilis), na kterou pak v ústraní zemřela.

Z Giraltovců se rodina přesunula do asi 40 km vzdálené obce Kurima, kde měl otec bratrance zvaného Čiriklo. Cestou přespávali u sedláků po chlévech a na půdách. V obci Remeň nedaleko Kurimi byli zabarikádovaní Rusové a stříleli po nich. Anna, která nesla společný hrnec, s ním v důsledku střelby spadla do vody. Bratr ji vytáhl a schovali se v chlévě u krav. Byla zima a celá prokřehla. S rodinou se shledali až na konci vsi. V Kurimi zůstali u příbuzných týden, napekli chleba, vyprali si oblečení. S příchodem Rusů se vydali zpátky domů. Ruští vojáci jim poradili, kudy jít, aby bezpečně prošli zaminovaným územím.

V jednom ležení ruských vojáků se zdrželi přes noc. Otec Grundzové byl nemocný, uložili ho pod peřiny u ohně a léčili ho pálenkou a horkou polévkou. Ženy celou noc škrábaly brambory a zpívaly u toho romské písně. Přes Stropkov pak došli domů do Habury.

Před evakuací zakopal Annin otec v jejich domě obilí, aby měli po válce z čeho žít. Dům našli ale prázdný, sedláci si všechno rozebrali. Ale ti slušní se přihlásili a slíbili, že až se jim urodí, vše vrátí. Vážili si Annina otce jakožto kováře.

Návrat domů byl krušný, nikdo nic neměl, ani selské rodiny. Jezdili až do Trebišova shánět jídlo a ošacení. Grundzová vzpomíná na jednu takovou výpravu, kdy jim vlak, dobytčák, jel zpátky z Trebišova až ve 4 hodiny ráno. Ženy si nanosily slámu do čekárny a uložily se na lavice i pod ně. Do čekárny přišel ruský voják a obtěžoval jednu těhotnou gadžovku. Grundzová se vyplížila a přivedla pomoc z nedaleké kuchyně, kde seděli u ohně – jak říká – staršinové.

Po válce se rodina Anny Grundzové dostávala z chudoby těžko. Až když se zotavil otec a mohl opět vykonávat své kovářské řemeslo, žilo se jim lépe. Bratr a sestra Grundzové odešli do Čech, ona zůstala s rodiči a vypomáhala jim. Později ji sourozenci přemluvili, aby se za nimi také přestěhovala do Čech, a jí se ​„otevřel svět“. Seznámila se se svým mužem, který pocházel z Radvaně, obce nedaleko Habury. Založili spolu v Praze rodinu a vychovali sedm dětí.