Anna Mižikarová

Anna Mižikarová vyrůstala v obci Hromoš, v severovýchodním Slovensku, nedaleko polských hranic. Nebyla zde velká romská komunita, Romové měli ve vsi asi osm nebo devět domů. Otec Mižikarové pracoval u sedláků, zemřel ještě před válkou. Shodou okolností se tak stalo v době, kdy byla maminka na operaci, Anna tudíž zůstala sama s bratrem. Vzpomíná, že měli v obci skvělého neromského starostu, který zajistil, že po dobu, než se matka vrátí z nemocnice, se o děti starali lidé z vesnice. Spaly u tety a každý den jim dal najíst někdo jiný ze vsi – ať už Rom, nebo gádžo.

Když se k moci dostali gardisti, držel nad Romy v Hromoši ochrannou ruku starosta.[1] Mižikarová přímo cituje jeho obdivuhodný postoj: ​„Naši cigáni nejsou cigáni, ale jsou to občané.“ Ochránil je i před německými vojáky, kteří do vsi přišli na konci roku 1944, a Romům domluvil, aby pro ně pracovali. Kopali jim zákopy, práce byla tvrdá a vyčerpávající, ale Němci jim platili, dávali stravu, kuřákům i cigarety. Mižikarová vzpomíná, že takto zaměstnáni byli asi osm měsíců. Velel jim jeden příslušník SS v černém obleku, ​„to byl prevít“, ale s řadovými vojáky v obyčejných uniformách se dalo dobře vyjít.

Když se přiblížila fronta, varoval je jeden Maďar, ať uprchnou, jinak nepřežijí. Utekli do rusínské vesnice Jakubany, odkud pocházela maminka Anny Mižikarové, a spolu s místními se skrývali v bunkrech v okolních hustých lesích.

Annin bratr se pak v 17 letech spolu s pěti nebo šesti Romy přidal k partyzánům. Když se to dozvěděli místní gardisté, naházeli z pomsty granáty mezi děti hrající si na louce. Dvě dívky ve věku deset a osm let na následky výbuchů zemřely. Jinak ale všichni Romové v Hromoši válku přežili, a dle Mižikarové jen díky starostovi. O tři vesnice dál [jméno nezmiňuje] odvedli do tábora všechny Romy.

[1] V roce 1944 byl starostou obce Hromoš na Slovensku Michal Šarnik. Po osvobození obce 23. ledna 1945 byl Šarnik jmenován předsedou Revolučního národního výboru.