Antonie Angrová

Antonie Angrová vyrůstala v obci Kněždub na Hodonínsku, měla tři sourozence: Jana, Kateřinu a Marii. Rodina Kubíkova byla v obci dobře integrovaná. Otec Antonie pracoval jako kovář, matka prala a žehlila pro místní sedláky. Celá rodina pak chodila i na sezonní práce na místní panský statek. Nedostávali zaplaceno penězi, protože lidé sami peníze neměli, ale v naturáliích.

Angrová vzpomíná, že bídu nezažili, vyrůstala jako selské děvče. V roce 1932 se provdala za Františka Kýra a odstěhovala se s ním do nedaleké Strážnice. I zde platili a získávali obživu v naturáliích.

Na podzim v roce 1942 se začalo proslýchat, že budou odvážet Romy na práci. Rodinu Angrové si zavolali na četnickou stanici, kde jim vzali otisky prstů a fotografovali je. O půl roku později, na jaře 1943, pak pro ně přijeli četníci, vyzvali je, aby se sbalili, a odvezli je na nádraží. Ušetřeny zůstaly jen Romky, kterým jejich manželé ze selských rodin zařídili výjimku. Na nádraží se k Angrové hlásil četník, který sloužil dřív v Kněždubu a v roce 1932 byl dokonce na její svatbě; později její matce tvrdil, že kdyby bývala prosila, mohl jí zařídit propuštění. Angrová však odjela s ostatními do Olomouce. Tam je na několik dní umístili do hostince.[1] Němci pak vždy jednomu zástupci z každé vesnice umožnili zavolat domů, aby si je z té vsi odvezli zpátky. Přijeli ale pouze Vrbčané [zřejmě z Malé nebo Hrubé Vrbky] a Veličané [zřejmě z Velké nad Veličkou].

Angrová v té souvislosti podotýká, že na transportech Romů měli svůj podíl i místní lidé, nejen Němci. Vzpomíná konkrétně na starostu Strážnice Šmejkala,[2] který se podobně jako jeho náměstci na majetku Romů obohacoval. Naopak radní Sochor a Pištělka[3] se zasadili o to, aby z transportu vyjmuli alespoň pět rodin ze Strážnice, mimo jiné i Angrovou, ale přijeli pozdě. Konduktér už předal transportní listinu a už nemohl nikoho pustit. Odjela tedy s transportem,[4] do něhož cestou nabírali další a další rodiny. Z Ostravy už jel vlak bez zastavení až ​„do Osvěnčína“ [Osvětimi].

Po příjezdu do [koncentračního] tábora rychle ​„poznali, do jakovej hrůze ideme.“ Vojáci se psy je odvedli do takzvaného cigánského tábora, kde jim vytetovali [vězeňská] čísla. Angrové museli číslo opravovat.[5] Mohli zůstat v civilních šatech, nejdříve ve svých, později dostávali oblečení po Židech. Ubytovali je na bloku,[6] kde už byli jiní čeští Romové. Po stranách stály postele, vždy tři nad sebou, na nich měli dvě deky – jednu pod sebe a jednu na přikrytí. Prostředkem bloku se táhla pec, ve které se topilo z obou stran. Blok nevyhřála, ale dalo se na ni uprostřed sednout. Na záchod se chodilo na bečku u zadního vchodu, velmi silně páchla.

Blokaře a štubinisty dělali nejen Němci, ale i vyvolení z řad vězňů, ti však byli často ještě horší. Ráno je budili mlácením palicí na palandy a práceschopní museli před blokem zformovat takzvané Arbeitskommando. Do tábora nosili cihly z rozbouraných polských domů, kameny nebo drny trávy.

Jídla bylo velice málo, že si ho vězni mezi sebou i kradli. K snídani dostávali těžko poživatelný tmavý čaj, ale byl alespoň převařený. K obědu jim na pracoviště vozili polévku někdy z červené řepy, jindy z brambor, zelí nebo kopřiv, k večeři kousek chleba se salámem či margarínem. Když si někdo schoval chleba pod hlavu na ráno, většinou o něj přišel, a tak jedli raději všechno hned. Kdo pil vodu, onemocněl střevním [břišním] tyfem. To byl případ i Angrové manžela, který na břišní tyfus v táboře zemřel.

Angrová onemocněla, jak říká, hlavním [skvrnitým] tyfem, se kterým se léčila šest týdnů na marodce a vzpomíná na hodného polského lékaře s manželkou, porodní asistentkou.[7] Když někdo z Romů zemřel, dali ho spálit do krematoria. Jednou viděla, jak jdou Židovky s kočárky do lesa ke krematoriím a zpátky už jela jen auta naložená prázdnými kočárky.

V jednom z dalších transportů dojely do Osvětimi i Angrové matka a teta: samy se přihlásily, aby se dostaly za svými dětmi. Angrové bratr Jan předtím pracoval v Kněždubu na panství, jehož správce Parsch[8] ho nechal i se dvěma syny odvézt do koncentračního tábora, když se odmítl ​„dat na německú stranu“. V Osvětimi se shledala i se sestrou Kateřinou a jejím manželem, na které přišlo udání, že jsou doma v Hodoníně.

Angrová byla v Osvětimi osmnáct měsíců, poté byla odvezena do ženského tábora ​„Rábesbrik“ [Ravensbrück] a po nějaké době dále do Kraslic, kde stála továrna na výrobu součástek do letadel.[9]

Když továrnu začali bombardovat, byly z ní vypraveny takzvané pochody smrti. Angrová, její sestřenice Růžena Kýrová a další z pochodu utekly a přes Karlovy Vary došly až na hranici [Protektorátu], celník je pustil a v první vesnici, v Maletíně, dostaly v hospodě nocleh i jídlo. Angrová z jídla onemocněla, musela se léčit. Pak přes Prahu, Brno a Zlín dorazily do [Uherského] Hradiště, kde se ale ještě bojovalo, a musely do krytu. Teprve po čtyřech dnech bylo Hradiště dobyto a Angrová se sestřenicí dorazily domů do Strážnice právě 1. května [1945].

[1] Hostinec U Ostrčilů v Olomouci – Chválkovicích, Dělnická 12. (ed.)

[2] Alois Šmejkal, starosta a majitel parní pily ve Strážnici. Zemřel 4. 4. a pohřeb měl 6. 4. 1943. (ed.)

[3] Jan Sochor, rolník, a Emanuel Pištělka, původním povoláním učitel. (ed.)

[4] Byla deportována 19. 3. 1943. (ed.)

[5] V evidenční knize žen je vedena Antonie – v té době jako provdaná Kýrová. Její původně vytetované číslo dostala o den dříve Sintica Stefanie Reinhardt, narozená 1909 v Katzendorfu. (ed.)

[6] Čeští Romové byli většinou ubytováni na blocích 9, 13, 15, 16, 18, 19, 21, 23, 25 a 27. (ed.)

[7] MUDr. Tadeusz Szymanski, vedoucí vězeňský lékař na bloku 26, kde bylo infekční oddělení pro ženy a děti. Jeho manželka MUDr. Danuta Szymanska byla rovněž vězeňskou lékařkou v táborové nemocnici. (ed.)

[8] Ing. Hugo Parsch, správce panství hraběte Antonína Magnise ve Strážnici. (ed.)

[9] V Kraslicích byla pobočka koncentračního tábora Flossenbürg a vězeňkyně byly nasazovány na práce v tamní továrně Luftfahrtgerätewerke A. G. (ed.)

Po válce Angrové napsal jeden muž z Tišnova, který měl v Osvětimi spolu s bratry funkci štubinisty. Žádal ji, aby mu napsala posudek, který by mohl přiložit k žádosti [o osvědčení podle zákona 255/46 Sb. (ed.)]. Angrová mu však neodepsala, nechtěla mu svou výpovědí přitížit: s ní samou zacházel sice slušně, s ostatními však nikoli.