Emílie Hanáková

Emílie Hanáková vyrůstala ve Lhotě u Luhačovic. Romka byla jen po mamince, Anastázii Vlčnovské, její pokrevní otec Rom nebyl. Emílii vychovával otčím Antonín Vlčnovský.

V době začátku druhé světové války žila Emílie Hanáková již provdaná [za Otakara Heráka][1] v Luhačovicích a měla malé dítě. Domnívá se, že kdyby žila ještě s rodiči ve Lhotě, mohla být koncentračního tábora ušetřena, protože místní strážmistr Nejezchleba rodiče v předstihu varoval, že je Němci budou chtít deportovat. Ponechal jim dokonce takzvané c*kánské legitimace a otec zvažoval, že utečou na Slovensko k jeho sestře. Nakonec se ale všichni setkali v Uherském Brodu v místním statku,[2] který sloužil jako sběrné místo před deportací pro brodský a zlínský okres.

Hanákovou zatkli v den jejích 19. narozenin spolu s ostatními z osady v Luhačovicích a zavřeli je do místní sokolovny.[3] Neušetřili ani jistou ženu z Pozlovic, která v ten den porodila. V brzkých ranních hodinách je pak na žebřiňácích odvezli do Uherského Brodu. Tam strávili tři dny, museli se všichni umýt, ale o stravu postaráno nebylo. V den nástupu do přistavených vagonů byla Hanáková z transportu[4] jakožto míšenka vyňata, stejně jako její tehdejší muž, společné dítě [jména neuvádí] a ještě jedna rodina. Uprosila jednoho hodného četníka, aby jí zavolal rodiče, kterým dala veškeré jídlo, co měla u sebe, a sdělila jim, že zůstává doma.

Po návratu do Luhačovic byla osada už téměř srovnaná se zemí, zůstal stát pouze jeden dvojpokojový dům, kde obě propuštěné rodiny ubytovali. Hanákové dům byl rozkradený a od jedné ženy z vedlejší vesnice se dozvěděla, že jistý policista z Luhačovic jí ukradl její dva nové modré kbelíky. Došla na místní četnickou stanici, kde to oznámila a dožadovala se jejich vrácení. Po dvou třech dnech je opravdu obdržela zpět, ale přesto se znesvářila s místním četníkem (jmenoval se Bednařík nebo Stolařík), a této okolnosti přičítá vinu za to, že si pro ně opět přišli a tentokrát je s transportem[5] z Hodonína deportovali do Osvěnčína.

Po příjezdu do Osvětimi jim vytetovali registrační číslo, dospělým na ruku, malým dětem na lýtko. Následující den šli všichni do sprch – ženy, muži i děti museli nejdřív všichni pohromadě stát nazí natěsnáni v místnosti, kde se doslova koupali ve vlastním potu, aby je pak v další místnosti zkropili studenou vodou. Hanáková dodává, že malé děti z toho dostaly zápal plic.

Ubytovaná byla s rodinou na bloku číslo osm.[6] Na palandách měli k dispozici pouze deky plné vší. Když se večer v dekách zahřáli, začaly být vši aktivní a Hanáková to přirovnává k pocitu, jako když člověka hodí do mraveniště.

Emílie Hanáková popisuje i negativní vztahy mezi vězni, všudypřítomný strach a nervozitu. Dokonce se i okrádali. Spoluvězeňkyně Barča, která žila s blokařem, ukradla Hanákové dřeváky, později je ale vrátila. Blokař, vězeň odsouzený za vraždu, byl vyhlášený svými sadistickými choutkami, mlátil vězně často bezdůvodně nebo když se znelíbili zmíněné Barče.

Jídlo bylo nedostatečné, jako příděl dostávali kousek chleba, který nikdy neměl předepsaných 25 deka, strouhanou zahuštěnou řepu, někdy kousek salámu nebo margarínu. Voda byla v táboře špinavá a báli se pít i čaj, který dostávali. Byl zřejmě z vrbového listí nebo něčeho podobného a lidé po něm otékali.

Práce byla v táboře často nesmyslná, bez zjevného důvodu přenášeli sem a tam kameny nebo písek.

Když Hanáková onemocněla svrabem, dostala se na Krankenbau, ale léky došly, a tak ji pouze jednou vykoupali a pak musela ležet nahá s dalšími nahými ženami pod jednou tenkou dekou. Leželo jich na posteli pět, a když se jedna otočila, musely se otočit i ostatní. Takto se téměř bez hnutí léčila tři týdny. Podobně náročné bylo, když je naočkovali proti tyfu, protože v reakci na očkování dostali horečky, nemohli chodit ven a jen leželi. Hanákovou zachránilo, že jedna spoluvězeňkyně dostávala mléko pro dítě a směňovala ho s Hanákovou za její stravu. Dozorci pak na bloku vybírali nemocné, které odváděli na marodku. Hanákovou také vybrali, sotva se udržela na nohách a zabalená do deky šla pomalu s ostatními na Krankenbau. Dveře se ale před ní zavřely a nikdo si nevšiml, že Hanáková zůstala stát venku: díky tomu se jako jediná ze skupiny desítek nemocných vrátila na blok. Ostatní zřejmě skončili v plynu. Židy pálili v pecích vždy dvakrát týdně v úterý a v pátek, a když jim chybělo do počtu, přibírali i nemocné nebo Romy.

Vzpomíná i na několik Romů, kteří se pokusili o útěk: například na Roma ze Strážnice,[7] kterého pak pro odstrašení nosili zastřeleného na nosítkách po blocích, nebo na bratrance Hanákové prvního manžela.[8]

V Osvětimi Hanákové zemřel syn i otec, maminka zahynula v Ravensbrücku. I Hanáková byla po roce z Osvětimi přemístěna do Ravensbrücku,[9] kde ji mile překvapily lepší podmínky: měli matrace, modrobíle povlečenou deku a polštář, mohli se po práci umýt a byl dostatek vody na pití. Dále se dostala do Altenburgu, pobočného tábora Buchenwaldu.[10] Byl tam komandant, který se k nim choval lidsky, dohlížel, aby vězeňkyně dostávaly správný příděl jídla. Hanáková se zde díky stravě v závěru války spravila ze 37 na 50 kilogramů. Z Altenburgu se pak musely vězeňkyně vydat pěším pochodem. Osvobození Američany se Hanáková dočkala v Chemnitz.

[1] Otakar Herák (narozený 1920 v Luhačovicích) vychodil jako první romský žák luhačovickou Masarykovu měšťanskou školu. (ed.)

[2] Budovy bývalého Fuchsova dvora se nacházejí v Uherském Brodě na Malinovského třídě. (ed.)

[3] Sokolovna se nachází na Masarykově ulici 228. (ed.)

[4] Transport z 19. 3. 1943. (ed.)

[5] Transport ze 7. 5. 1943. (ed.)

[6] V bloku 8 byli umístěni převážně němečtí a rakouští Romové a v bloku 9 na opačné straně táborové silnice byli ubytováni čeští Romové. (ed.)

[7] Jan Kýr opustil po útěku celý táborový komplex a byl zastřelen až na břehu řeky, pravděpodobně Visly. (ed.)

[8] Jaroslav Herák (narozený 1915 v Luhačovicích) se pokusil o útěk dvakrát. Po prvním pokusu 27. listopadu 1943 byl uvězněn v bunkru, odkud byl po propuštění zařazen do trestného oddílu. Z oddílu se pokusil znovu uprchnout, byl však 1. února 1944 s dalšími dvěma spoluvězni na útěku zastřelen. (ed.)

[9] Transport z 15. 4. 1944. (ed.)

[10] Altenburg bei Leipzig, kde vězeňkyně pracovaly v továrně Hasag-Rüstungswerke. (ed.)

Po válce se Emílie Hanáková vrátila do Luhačovic, kde začala pracovat v hotelu Argo,[1] nedostávala však za práci mzdu. Ohradila se tedy na místním výboru a předseda [Bedřich] Jahoda jí začal vyplácet odměnu z obecní pokladny. Později pracovala u sedláků a podruhé se provdala.

[1] Bývalý hotel Argo, dnes Léčebný dům Morava v Luhačovicích. (ed.)