Hana Költöová

Hana Költöová bydlela s rodinou v osadě v obci Leles [maď. Lelesz] nedaleko maďarsko-ukrajinských hranic. Chodila před válkou vypomáhat s domácími a zemědělskými pracemi a tím živila rodinu. Za vyprání nebo okopání pole dostávala naturálie jako mouku nebo brambory, mohla tak zaopatřit děti, narozené v letech 1932, 1934, 1937 a 1942.

Hana Költöová popisuje různé restrikce, kterým museli Židé a Romové za války čelit. Židé nesměli vycházet ze svých domů a neromští obyvatelé obce tam provolávali slávu [Ferenci] Szálasimu[1] a [Adolfu] Hitlerovi. Nakonec přijeli vysocí důstojníci, všechny Židy shromáždili na dvoře a odvezli je pryč. Pokud ví, vrátil se i se synem po válce pouze jeden, Robsci, její někdejší spolužák.

Romové nesměli chodit do města, listonoš musel za nimi do osady. Když šel někdo z nich nakoupit,[2] dával peníze do talíře s vodou, aby si prodavačka nebrala údajně znečištěné peníze. Po Židech chtěli okupanti odvážet [a usmrtit] i Romy, ale nestihli to, Němci začali utíkat [před postupující frontou].

V roce 1939, když ​„přišli Maďaři“,[3] odvedli manžela Hany Költöové spolu s ostatními muži povinnými vojenskou službou do maďarské armády. Její manžel Emek sloužil 36 měsíců; Költöová dostala během té doby zprávu, že zemřel, později však přišla nová zpráva, že je v Užhorodu a vrátí se domů. Kdykoli se během jeho nepřítomnosti ve vsi střílelo, utíkala se s dětmi schovávat na blízký takzvaný Krvavý kopec, kde se skrývali i místní gadžové.

Manžel po návratu z armády pracoval na stavbě hráze, ale němečtí a maďarští vojáci začali sbírat muže, ti se museli schovávat v lesích. Jednou přišel její manžel domů pro jídlo a osadu právě obklíčili vojáci. Snažil se utéct k lesu, ale stříleli po něm a upadl čelem k zemi. Jeden voják pak jejich synům řekl: ​„Chcípnul ti táta.“ Chlapci se s pláčem rozběhli za otcem a vojáci stříleli i po nich. Hana Költöová se jim v tom snažila bránit, ale uhodili ji, až upadla.

Manžel Költöové nakonec nezemřel, byl zatčen a odvezen do Végardó. Ostříhali jej dohola a připravovali na transport, ale Haně Költöové se s dalšími ženami z Lelesu podařilo od jistého správce na stavbě hráze vyprosit potvrzení, že jejich muže potřebuje na stavbě. Díky tomu byli propuštěni, ale ostatní odvezli, neví, kam. Zvlášť zmiňuje manžela Ragy, ženy z Lelesu, kterého také odvezli a už se nevrátil.

Hana Költöová vzpomíná i na další nebezpečnou situaci, jíž byl její muž vystaven. Uvádí, že Romy ​„odváděli na nucené práce ke strojům.“ Když se její muž při práci zastavil, okřikl ho dozorující Němec, ale Emek mu nerozuměl a nereagoval, a tak na něj onen Němec vypustil svého psa. Pes Emekovi skočil na hruď a povalil ho na zem. Muži na pomoc přispěchali ostatní Romové – jmenuje Kapáta a Hamara – a chtěli psa zabít. Německý voják je chtěl postřílet, ale zabránil mu v tom maďarský voják.

Když se blížila fronta, báli se, aby je nepostříleli ruští vojáci. Manžel Hany Költöové zhotovil z prostěradla bílou vlajku, rozběhl se s ní Rusům naproti a volal u toho maďarsky: ​„Mír!“ Na rozdíl od Němců měli Rusové Romy rádi, měli k nim důvěru, stravovali se u nich, přespávali u nich. Jeden důstojník pak ráno poprosil Hanina manžela, aby mu odnesl batoh do Chlumce [Kráľovský Chlmec]. Ten zpátky přinesl z místního mlýna mouku, mohl si nabrat, kolik unese.

Rusové při osvobozování zatkli kromě ostatních i manžela Hany Költöové v domnění, že střílel. Odvedli ho s ostatními do ghetta v Čopu. Když ale zjistili, že je Rom, propustili ho.

[1] Ferenc Szálasi (1897−1946), maďarský vůdce antisemitské a pronacistické Strany Šípových křížů (Nyilaskeresztes Párt – Hungarista Mozgalom).

[2] Dle vzpomínek jiných pamětníků měli v jeden den v týdnu vstup do města umožněný.

[3] Region, kde se nachází Trebišovský okres, připadl k Maďarsku po Vídeňské arbitráži v listopadu 1938.