Helena Surmajová

Helena Surmajová vyrůstala ve Stropkově, bylo jich osm sourozenců. Vzpomíná, že s maminkou sloužily u jedné židovské rodiny. Maminka jim vařila, prala nebo koupala děti. Surmajová nosila vodu. Chodila také se sestrou Bertou do školy vyhrazené pouze pro romské děti. Učil je farář, byl velice přísný, bil je přes prsty, a musely chodit do kostela.

Surmajová vzpomíná, že nejdřív Němci deportovali Židy do koncentračních táborů, pak chtěli totéž udělat i s Romy. Její rodinu odvedli do místní židovské modlitebny, kde je nahnali do vody [mikve], kterou tam Židé uchovávali. Poté je ostříhali, protože byli zavšivení.

Během války se skrývali u Romů v Řeporyjích[1] v dvoupokojovém domku. Žila tam celá široká rodina, prarodiče, strýcové s rodinami, snad až padesát lidí. Surmajová vzpomíná, jak tam jednou v noci přišel opilý německý voják, který chtěl ženu a věděl, že jejich hostitelská rodina má dvě dcery (o dcerách věděl od jiného Roma, kterého pak ostatní ​„chytili a tak ho zbili!“). Vykopl dveře do pokoje, kde všichni spali. Surmajové dědeček se mu postavil a ženy a děti utekly oknem. Bez bot a bez teplého oblečení utekly až ke kravínu, tam se schovaly, protože od krav šlo trochu tepla. Vojáka pak následující den zastřelil jeho nadřízený, Romové ho museli pohřbít v místním lese.

Pokračovali pak dál do Strážského. Neměli co jíst, jednou ji vyslala rodina do vsi žebrat, ale přinesla jen několik brambor a víckrát už nešla, bála se. Surmajová vzpomíná, že ke konci války se asi na dva měsíce ocitli v Prešově, právě v době, kdy tam bombardovali mosty. Pomáhala matce starat se o nejmladší osmiměsíční dvojčata. Matka měla na noc u sebe chlapečka [jméno neuvedeno] a Surmajová holčičku Jolanku. Jednou v noci se probudila a sestřička byla mrtvá. Otec vyprosil u jednoho gádža prkna na rakev a pohřbili ji.

Když utichaly boje, vydali se pěšky zase domů do Stropkova. Cesta byla strastiplná, hlavně pro děti. Když bratr Emil už nemohl chodit, táhl ho dědeček na provaze za sebou. Na nohou měli takzvané janoščiky – sešitý hadr vycpaný slámou. Cestou překračovali i mrtvé koně a lidi – ten obraz se Surmajové stále vrací.

Po návratu do Stropkova se ubytovali v domku po židovské rodině. Měl vymlácená okna, která otec zalepil papírem. Trpěli hladem, sbírali na poli zapomenuté přemrzlé brambory, ze kterých jim maminka dělala placky, a prohledávali půdy prázdných domů.

[1] Zřejmě obec v blízkosti Strážského, kudy Romové prchali před frontou. Surmajová jméno vesnice počeštila. Mohl by to být Repejov.

Po válce nastoupila Surmajová i se svým otcem do práce. Stavěli budovu místního národního výboru. Vzpomíná, jak vynášela maltu a cihly do čtvrtého patra. Pracovali za pět korun na hodinu, měsíčně si vydělala patnáct set korun. Utrpěla však úraz, převrátil se na ni stavební vozík a zranil jí nohu. Ležela dva měsíce v nemocnici v Prešově a po návratu domů nalezla rodinu opět v bídě, protože vydělával už jen otec. V obci se navíc začal šířit tyfus a někteří Romové na něj zemřeli.

Surmajová se nakonec provdala do Prahy a pracovala 45 let v Tatrovce,[1] kde se vyráběly tramvaje, jako jeřábnice, vazačka a jezdila s ještěrkou.

[1] Závod Tatra Smíchov, který byl součástí koncernu ČKD Tatra.