Iren Herák

Iren Herák vyrůstal v Luhačovicích s matkou a nevlastním otcem. Jméno dostal po svém biologickém otci, který se jmenoval Jirka, a říkalo se mu Iren. Pracoval už odmala, ještě ani neunesl pytel cementu, a už vypomáhal na stavbách.

Iren Herák strávil půl roku ve Vídni na stavebních pracích,[1] společně s ním tam bylo dalších šest dělníků: jistý Peřesta z Bojkovic, který nebyl Rom a vše vyřizoval, Zelinka z ​„Opatovského horního dvora“[2] se svým zetěm a dva muži z Biskupic. Po půl roce se vrátili domů a Herák pracoval u stavitele Nováka[3] na stavbě silnice do Zlína.

S manželkou Albínou žil Herák v Pozlovicích, měli dvě dcery: Andělku a Věrušku. Jako třetí se jim u Albíniných rodičů v osadě Chrástka u Luhačovic narodil syn Mireček. Tři dny po porodu [15. března 1943][4] pro ně přišli četníci a odvedli do sokolovny v Luhačovicích. Že je žena čerstvě po porodu, na to nebrali ohled, musela tam dojít pěšky. Za to, že se ženou a dětmi právě byli v jiné obci než v Pozlovicích [kde měli domovské právo], aniž se přihlásili na místní samosprávě, dostal Herák asi šestnáct ran holí. Slibovali jim práci v zemědělství nebo v továrnách. Zmiňuje, že s nimi čeští četníci zacházeli leckdy hůře než samotní Němci. Byli rádi, že jedou pryč a obohacovali se na jejich majetku.

V sokolovně je vyzvedl [Oldřich] Černocký[rolník z Luhačovic] s koňským povozem a pomohl četníkům odvézt je do [Uherského] Brodu ​„na Fuksovo“,[5] na statek, kde už byli i Židé a také kriminální policie. Ženy i muže zde všechny ostříhali a oholili a vypalovali jim oblečení. Několik dní nedostali najíst, děti plakaly hlady. Heráka jakožto míšence propustili, a tak ve městě sehnal jídlo, donesl jim ho a zůstal s ostatními. Do Luhačovic se z tohoto transportu vrátili pouze Otakar Herák s manželkou Emou a Rudolf Ištván s manželkou. Domáhali se pak navrácení svých domů a pozemků, a tak se tajemník na městském úřadu [Ladislav] Kolář[6] zasadil, aby byli o dva měsíce později také deportováni.

Irena Heráka s rodinou spolu s dalšími z Luhačovic, Biskupic, Pozlovic, Dolní Lhoty a okolí odvezli nákladními vagony.[7] V Ostravě si vlak od českých četníků převzalo gestapo a bez zastávky dojeli až ​„do Osvěnčína“ [Osvětimi].

Do tábora přijeli večer, přes noc jim tetovali evidenční čísla, dospělým na předloktí, dětem na vnější stranu stehna. Ráno jim přidělili ubytování na bloku číslo 12.[8] Byl to dlouhý dřevěný blok, bez oken, pouze s vraty na obou stranách a podél stěn stály třípatrové postele. Blokaře a kápa dělali vězni z řad Romů; ti se měli lépe, protože ostatní okrádali na přídělech. Jmenovitě vzpomíná na Tondu Murku a Blažeje Didyho,[9] který byl po válce i odsouzen.[10]

Jídlo bylo v táboře nedostatečné, k snídani černá náhražková káva a kousek chleba. Když si ho někdo schoval na později, často mu ho někdo ukradl. K obědu i k večeři dostávali řepnou polévku, mimo to dvě, tři (někdy shnilé) brambory. Měli hlad a žízeň, jedli i plešky a kořínky. Kdo se odvážil napít vody z močálu, dostal fatální průjem.

Práce byla tvrdá a dohlíželi na ni takzvaní lágristi, často krutí. Herák vzpomíná na lágristu, který nechal za trest jednoho vězně dělat kliky v korytu s tekoucími výkaly, protože dotyčný pracoval pomalu. Dozorce padl po chvíli mrtev k zemi, dle Heráka jej stihl boží trest; tato událost ho dovedla k víře.

Pamětník zmiňuje Otakara Heráka z Luhačovic, který vychodil měšťanku, vyučil se truhlářem u Záhorovského[11] a zároveň se naučil německy. Když spolu po blocích roznášeli řepnou polévku, Otakar Herák v dřevácích zakopl a oba i s nádobou upadli a polévku vylili. Otakar díky znalosti němčiny svedl pád na Heráka, který pak byl za trest zbit.

Zmiňuje také Jaroslava Heráka z Luhačovic, kterému se ještě s jedním vězněm podařilo uprchnout. Iren Herák měl možnost utéct s nimi, ale ze strachu tak neučinil. Byli chyceni a v táboře na výstrahu ostatním oběšeni.

Herák onemocněl tyfem a několik týdnů pobyl na marodce, ale zachránil jej jistý doktor z Bojkovic.[12] Pacient měl již napsané číslo na hrudi, což značilo, že je určen do krematoria, ale zmíněný lékař prohlásil, že jej dokáže vyléčit, a Herák se pak opravdu uzdravil.

Transporty s židovskými vězni končily v krematoriu, které však nemělo dostatečnou kapacitu. Herák popisuje, jak museli vykopat jámu o rozměrech 10 na 10 metrů, ta se prolila benzínem a zapálila. Psi potom naháněli nově příchozí vězně do ohně. Později začala stavba druhého krematoria a Herák pracoval na stavbě dráhy.[13] Dostal se tak do kontaktu s nově přiváženými židovskými vězni, od kterých občas dokázal pro sebe a ženu vyprosit chleba. V jednom takovém bochníku byly zapečené peníze, v jiném zlaté hodinky.

Z Osvětimi byl Iren Herák transportován do Buchenwaldu, jeho žena do jiného vzdálenějšího tábora.[14]

V Buchenwaldu byli ubytováni ve stanech, podmínky tam byly o něco mírnější. Po přibližně třech týdnech byl přemístěn do koncentračního tábora Dora. Zde si Herák pochvaloval lehkou práci, kterou mu přidělili: měl spolu s jiným vězněm dbát o to, aby nezamrzly celty; rozdělávali oheň, aby je zahřáli, a na ohni si mohli péct brambory, které dozorci zabavili při večerních návratech paběrkujícím vězňům. Tábor Dora pak jednoho dne zdokumentovalo letadlo a následovalo třídenní bombardování. Po něm vězni dostali každý kus chleba a vepřovou konzervu a byli přemisťováni vlakem. Vyhladovělí vězni po požití mastné konzervy cestou umírali. Dojeli nakonec do kasáren (Herák si není jist místem, nejspíš do Magdeburgu), kde se dočkali osvobození Spojenci, a péči o ně převzal Červený kříž. Zotavovali se tři měsíce, než se vypravili v doprovodu Rusů do Prahy, Herák pak pokračoval dál až do Pozlovic. Zde se shledal jen s manželkou Albínou, jejich tři děti zahynuly v Osvětimi.

[1] Nucené pracovní nasazení u firmy Industrie-Baugesellschaft mbH v Enzesfeldu, soudní okres Pottenstein. (ed.)

[2] Může být míněn Uherský Brod, kde byl dominikánský klášter.

[3] Firma J. Novák, inženýr stavební a stavitel v Praze VII, zajišťoval silniční práce na úseku Luhačovice – Zlín. (ed.)

[4] Dítě se narodilo 12. 3. 1943. (ed.)

[5] Budovy bývalého Fuchsova dvora se nacházejí v Uherském Brodě v Malinovského ulici.

[6] Ladislav Kolář byl do roku 1945 tajemníkem městského úřadu v Luhačovicích. (ed.)

[7] Transport do Auschwitz II — Birkenau z 19. 3. 1943. (ed.)

[8] Na bloku 12 byli převážně němečtí Romové. (ed.)

[9] Blažej Didy vykonával vězeňské funkce nejprve v táboře v Hodoníně, a pak také v tzv. c*kánském táboře Auschwitz II – Birkenau. (ed.)

[10] Na základě rozsudku Mimořádného lidového soudu č.j. LSp 341÷47−228 byl Blažej Didy odsouzen k doživotnímu odnětí svobody. Na základě prezidentské amnestie mu byl v roce 1955 trest změněn na odnětí svobody na 25 let. V roce 1961 byl podmínečně propuštěn.

[11] Alois Záhorovský, truhlář v Luhačovicích, Masarykova 57. (ed.)

[12] Byl jím s největší pravděpodobností židovský lékař MUDr. Wolf Rabinovič, který pocházel z Rumunska, ale medicínu vystudoval již v Československu ještě před válkou. Do Terezína byl deportován na konci ledna 1943 a hned 1. února byl deportován dál do Auschwitz II-Birkenau.

[13] Práce na úpravě terénu, kde byla prodlužována železniční vlečka od hlavní brány směrem ke krematoriím. Terén se nazýval Bahnhof (doslova nádraží). (ed.)

[14] Transporty z 2. 8. 1944 do Buchenwaldu a Ravensbrücku. (ed.)