Irma Valdová

Rodina Irmy Valdové žila ve Stříteži u Jihlavy. Otec nebyl Rom, živil se jako muzikant, hrál na citeru, ale v roce 1939 zemřel. Matka s devíti dětmi, které všechny chodily do školy, odešla poté do Jihlavy. Jak říká Valdová, vesničané ve Stříteži je ​„brali normálně“, byli prý jako oni.

Když se přestěhovali do Jihlavy, matka zůstala v domácnosti a brala si práci domů, vyráběla vánoční ozdoby. Irma Valdová tehdy se sestřenicí pracovala v továrně na výrobu beden na ruční granáty, většina práce, která spočívala v odvážení rozměrných desek, se odbývala venku na dvoře.

Jednou o půl třetí ráno zablokovalo gestapo jejich byt. Rodinu odvezli na nádraží a poté vlakem do Brna. Nesměli si s sebou nic vzít, odjeli v tom, co měli právě na sobě. Tušili, co s nimi bude – před nimi takto zmizela už řada Romů. Na brněnských jatkách, kde bylo sběrné místo, strávili asi týden. Příslušníci gestapa[1] se k nim prý chovali jako ke zvířatům. Mimo jiné jim ostříhali hlavy dohola. Irmě Valdové tehdy táhlo na sedmnáctý rok, a když ji zbavili jejích dlouhých černých vlasů všichni plakali, matka dokonce omdlela. Romové, kteří pocházeli z různých míst, se k sobě velice hezky chovali, ​„byli k sobě strašně milí, strašně lidský“. Spojovaly je společné velké obavy.

Když byl shromážděn dostatečný počet Romů, naložili je do dlouhého vlaku. V každém vagonu bylo asi šest nebo sedm rodin, jak říká, bez jídla, bez vody, ​„bez všeckýho“.

[1] Přestože Irma Valdová uvádí ve svém svědectví, že šlo o příslušníky gestapa, internaci její rodiny i věznění v Brně na jatkách pravděpodobně zajišťovali čeští četníci.