Jana Marhoulová

Jana Marhoulová se narodila ve Slezské Ostravě, ale vyrůstala v Praze. Otec [Jan Lagrin zvaný Fasi] byl hudebník a jezdil hrát mj. na svatby. Matka [pravděpodobně Stanislava (Anna?) Lagrinová] prodávala galanterii na Kačerově. Jana měla starší sestru Marii, později provdanou Kačírkovou. Jana nastoupila do první třídy na Pankráci. Chtěla se stát artistkou, se sestrou chodily stepovat do Apolla.[1]

[1] Divadlo Apollo bylo založené v roce 1923 v době velké popularity kabaretních scén v prostorách dnešního Hotelu Adria na Václavském náměstí.

Na začátku války se z rodiny vytrácí otec [Jan Lagrin zvaný Fasi], který odjížděl opakovaně na delší dobu za obživou, až byl v roce 1940 zatčen.[1] Matka rodinu živila prací v obchodě s galanterií. Jana Marhoulová vzpomíná např. na krutou zimu, kdy byl nedostatek topiva a nezbývalo než sbírat uhlí ve Vršovicích podél železniční trati. Matka se seznámila s novým partnerem [Janem Šefčíkem] a rodina se rozrostla o malou Františku [Horčičkovou].

V roce 1942 byla Jana Marhoulová spolu s rodinou deportována do tábora v Letech u Písku. V táboře už byli vězněni muži, nyní přijely celé rodiny i s dětmi. Říkali jim, že jedou za prací na statek, ale po příjezdu do tábora pochopili, že je oklamali, ženy se rozplakaly, přidaly se i děti.

Jako na velice ponižující vzpomíná na proceduru holení, kdy ženy holili muži, a to i v intimních partiích. Ostříhali jim i vlasy kvůli vším, museli se umýt a místo svého oblečení dostali trestanecké šaty. Bez ohledu na roční období chodili bosi, protože původní boty se jim rozpadly, chodidla si museli ovazovat hadry.

Ubytovaní byli ženy a muži zvlášť, pouze děti měly ubikaci společnou pro chlapce i dívky. Jana Marhoulová sdílela obydlí s mladšími dětmi a popisuje, že nejhorší byl jejich stesk po matkách. Spaly na palandách namačkané na sebe a pod sebou měly jen slamníky. Malá kamínka nedokázala dřevěné ubikace vyhřát, trpěli zimou. Děti měly na starosti dvě vězeňkyně, sestry Vintrovy [Čermákovy].[2] Jana Marhoulová vzpomíná, že jejich vinou umíraly děti hladem.

Toalety byly umístěny v dlouhé budově a sestávaly z deseti otvorů – pět na jedné a pět na druhé straně. Ženy si tam chodily povídat, protože tam za nimi dozorci nemohli.

Tábor hlídali čeští dozorci a práce v táboře, např. v kuchyni, vykonávali vybraní vězni. Strava byla nedostatečná: ráno dostali čtvrtku chleba a bílou kávu, odpoledne polévku s řepou a kouskem brambory. Jídlo vařili trestanci, ti však ostatní okrádali. Z vězeňských řad pocházeli i kápové Ferštl, Robert a Fríd,[3] kteří se nezodpovídali českým dozorcům, pouze přímo veliteli tábora [Josefu Janovskému].

Civilní obyvatele z okolních obcí po dobu své internace nepotkala, a to ani během lesních prací mimo areál tábora. Ale na jedno intenzivní setkání vzpomíná. Jako děti se směly jít vykoupat do přilehlého rybníku, kde tou dobou praly ženy z tábora prádlo. Některé děti tak měly možnost se obejmout s vlastní mámou. Vtom na Janu Marhoulovou ženy zavolaly, že tam má babičku. Ta stála u lesa, v ruce šátek s potravinami a spolu s ní ještě dvě tety – maminčiny sestry. Pro Janu Marhoulovou to bylo dojemné setkání, protože ji babička před válkou vychovávala a Jana k ní měla velice blízký vztah. Od babičky ji ale odtrhli dozorci, babičku chytili a ztloukli ji.

Trestu neunikla ani Jana Marhoulová, byla také bita. Podobně potrestána byla ještě při jedné příležitosti, kdy měla v lese hlídat dva kluky, kteří ale utekli.[4] Když se jejich útěk při večerním sčítání odhalil, dostala Jana Marhoulová 25 ran a pak ji na tři dny bez jídla zavřeli do vozu. Ten stál vedle vozu sloužícího jako márnice.

Ze začátku v táboře ukládali mrtvé ještě do rakví a vozili je pohřbívat do Mirovic, ale později, když počet úmrtí začal kvůli nemocem stoupat, pohřbívalo se už bez rakví do jámy vykopané za táborem.

Když se v táboře začal šířit [břišní] tyfus, onemocněla i mladší sestra Jany Marhoulové Františka. Ležela na marodce a matka jí přilepšovala zbytky jídla, které nechávali dozorci. Chodila jim totiž uklízet[5] a nedojedené jídlo pak pašovala do tábora schované pod dřevem na zátop. Tyfem onemocněla i starší sestra Marie, která matce do té doby pomáhala s úklidem u dozorců. Zřejmě díky vztahům s dozorci – konkrétně jmenuje v kladných souvislostech dozorce [Františka] Maxu – byla Marie léčena v nemocnici a matka si na úklid místo ní mohla vzít dceru Janu. Rodina pak byla z tábora v Letech propuštěna [21. ledna 1943]. Při propuštění jim nevrátili žádný z řetízků, které při příchodu měli, ani jiný majetek, ale v tu dobu si na to vůbec nevzpomněli.

[1] O jeho osudu se Jana Marhoulová dozvěděla až po válce. Jan Lagrin zvaný Fasi byl vězněn v táboře v Hodoníně u Kunštátu, kde patřil k obávaným vězeňským funkcionářům.

[2] Pečovatelkami o děti byly Josefína/Josefa Wintrová/Vintrová, rozená Čermáková, a její sestra Antonie Janešovská/Janašovská, rozená Čermáková. (ed.)

[3] Bratři Friedrich a Robert Waitzovi a Leo Gross, kteří byli do letského tábora převezeni 6. 10. 1942 z Auschwitz I, aby zde vykonávali dozor. (ed.)

[4] S největší pravděpodobností tehdy dvanáctiletý Ladislas Stockinger a jeho kamarád Josef Vorba. (ed.)

[5] Ubikace dozorců stály za branou tábora.

Jana Marhoulová žila po propuštění z tábora v Letech u své babičky, ta však zemřela v roce 1945. Když pak přešla k matce, začala chodit za školu a utíkat z domova, v 15 letech ji tudíž za záškoláctví umístili na šest let do ústavu, do takzvané polepšovny, kterou vedly řádové sestry. Jejím prvním manželem byl Rudolf Hauer zvaný Očko, slavný pražský harmonikář, se kterým měla syna.