Josef Serinek

Josef Serinek se narodil v roce 1900, své rodiče nepoznal, zemřeli, když mu nebyly ani dva roky, vychovávala jej sestra [Vincencie] Janečková. Před první světovou válkou pracoval na statku v Liblíně, kde zároveň chodil do školy. V 15 letech se přidal ke skupině válečných dezertérů, ve které byl i jeho bratr [Eda]; žili v zemljankách v šumavských lesích, než je v květnu 1916 chytili četníci. Serinek byl odveden a dostal se až do maďarského města Nagykanisza, kde absolvoval střelecký výcvik. V důsledku reakce na očkování neodjel na italskou frontu a byl hospitalizován. Během rekonvalescence dostal propustku na dovolenou v Čechách, z níž dezertoval, a na konci srpna 1916 se opět pohyboval po Šumavě se zeleným kádrem.

Početná skupina dezertérů byla ozbrojená a snažila se přežít v šumavských a buchlovských lesích v okolí Horšovského Týna a Přeštic. Při jedné přestřelce s četníky byl Serinek postřelen do stehna a zatčen. S celou skupinou byl souzen Krajským soudem v Plzni nejen za zběhnutí, ale i za vyloupení zlatnictví v Přešticích a střelbu na četníka. Byl odsouzen ke třem letům vězení. Ve věznici Pankrác absolvoval školní výuku, naučil se mimo jiné šít vojenské uniformy. Musela mu zde být přeoperována noha. Po konci války byl v listopadu 1918 propuštěn a poslán do Komenského státním ústavu sociální péče pro opuštěnou mládež v Košicích.

V ústavu se Serinek vyučil zahradníkem a plánoval se v Košicích usadit, ale nakonec se začátkem roku 1921 odstěhoval za rodinou k Podbořanům do severozápadních Čech. Zde se shledal i se svou budoucí ženou [Pavlínou Janečkovou] a 1923 se jim narodila první dcera [Leopolda]. Živili se se ženou podomním obchodem s galanterií, kterou Serinek pašoval i do Německa. Zároveň přes hranice pronášel poštu mezi německými a českými komunisty a pomáhal jim hledat nové kontakty a zájemce o vstup do strany. S nástupem Hitlera v Německu začaly být pašerácké stezky mnohem nebezpečnější. Při jednom přechodu zastřelil pohraničníka a postřelil pohraničnici – údajné henleinovce. V roce 1938 pak byl při přechodu hranice zadržen německým četníkem, obviněn mimo jiné za verbování do komunistické strany a vzat v Drážďanech do vazby.

V listopadu 1938 byl Serinek převezen do věznice v Norimberku a byl souzen pro nepovolené přecházení hranice a protistátní činnost. Jeho obhajobu přijal advokát Fenderle z Chebu, kterému se podařilo dostat Serinka pro nedostatek důkazů po 31 měsících z vazby. V říjnu 1938 po záboru Sudet byly Serinkova žena a jejich pět dětí odvezeny ze statku v Brodech v Sudetech, kde žili a pracovali, do Slabec u Rakovníka v českém vnitrozemí.

Serinek po propuštění z vězení vystřídal několik zaměstnání, než v závěru roku 1941 nastoupil jako kočí na statku Rohy v obci Bohy. Zde se dokonce angažoval v odborech[1] a zasazoval se o spravedlivou mzdu pro všechny zaměstnance. Na konci června 1942 byli Serinek i jeho rodina podrobeni antropometrickému měření četníky z Liblína a 2. srpna 1942 odvedeni do tábora v Letech u Písku. Směli si s sebou zabalit každý jen dvacet kilogramů zavazadel; vybavení domácnosti četníci rozprodali lidem z vesnice a peníze dali Serinkově manželce. Na žebřiňáku je odvezli do Liblína, odtud nákladním autem do Plzně-Doudlevců, odkud pokračovali spolu s ostatními zadrženými dlouhým nákladním vlakem do Čimelic a nakonec opět nákladními vozy do Let u Písku. V táboře byli muži ubytováni zvlášť, na ubikacích 6 x 3 metry jich bylo dvacet. Ženy a děti bydlely zpočátku společně, později směly mít ženy u sebe jen kojence, starší děti byly umístěny ve vlastních vyhrazených ubikacích. Dozorci v táboře byli čeští četníci, Němci přijížděli jen na inspekce. Nově příchozí museli vše odevzdat, umýt se a byli oholeni. Serinek strávil v táboře šest týdnů, vzpomíná, že za tu dobu byl svědkem ubití sedmnácti osob; jednou z obětí byla například přibližně šestnáctiletá dívka, která se ztratila při práci v lese; četníci ji našli a jako odstrašující případ ji zavěsili na kříž v táboře, zbili ji a po uvěznění na samotce už ji nikdo nespatřil.

Serinek byl přidělen na práci v kamenolomu, lámal kámen na stavbu silnice a neustále přemítal o možnosti útěku. Uvítal, když byl vybrán na těžbu dřeva po polomu do vzdálenějších Nevězic. Odtud se mu podařilo o měsíc později v podvečer 15. září 1942 spolu s dalšími čtyřmi vězni utéct.[2]

Na útěku představovali největší nebezpečí hajní, protože byli ozbrojeni a pohybovali se ve známém prostředí. Uprchlíci se stranili lidí, při přesunech využívali koryta potoků, aby nezanechávali pachové stopy pro psy. Po několika dnech se rozdělili a dále pokračoval Serinek s Jarkem a Wilhelmem. Pohybovali se na severozápadě a západě Čech, snažili se hledat příbuzné a domlouvat komunikační kanály s rodinou v táboře v Letech. Na jedné z cest od Rokycan do Praskolesů potkali německého vojáka, kterého v sebeobraně zabili a získali tak zbraň. V reakci na událost začaly v lesích pátrací akce, skupina se tudíž vydala směrem do Jugoslávie přes Moravský Krumlov. Přejít do Rakouska si ale bez větší výzbroje a přípravy nakonec netroufli, vrátili se tedy do Čech. V západních Čechách se jim podařilo vykrást chatu hraběte Mansfelda, kde se lépe oblékli a vyzbrojili. U Jarkova známého, který pracoval u Hořovic v kamenolomu, získali střelný prach a zápalné šňůry, aby mohli vyhodit případně do vzduchu nějaký most. Když chtěl později Serinek kamarádům odstřel demonstrovat, explodovala mu nálož pod rukama a popálila ho na hrudi a v obličeji. Uchýlili se do panského lesa v Čechticích, kde jim známý mlynář výměnou za zbraň obstaral od místního doktora mast na popáleniny, a Serinek se zde delší dobu zotavoval.

Zranění se nevyhnulo ani Wilhelmovi, který si omylem prostřelil puškou nohu a Serinek mu musel při plném vědomí rozstřelený prst na noze amputovat. Nedlouho poté přistihli Serinka s Jarkem dva četníci při shánění jídla u vesnice Žižkovo Pole. Podařilo se jim četníky přemoci a zastřelit, ale přišli o své do té doby nastřádané věci a ani Wilhelma už nenašli. Protloukali se zimní krajinou ve dvou; před Velikonocemi 1943 se pak dostali do obklíčení četníků mezi jihočeskými rybníky. Jarek byl zabit[3] a Serinek postřelen. Ztrátu kamaráda nesl těžce. Z jižních Čech zamířil na Brno a chtěl dál na Slovensko, ale nedostal se přes hranice.

Na pozdní jaro se Serinek přesunul do Žďárských vrchů, kde začal potkávat soucitnější lidi z místních evangelických rodin, kteří mu poskytovali jídlo, šatstvo a tak potřebný lidský kontakt. Serinek začal usilovat o zapojení do odbojové sítě. Útočiště nalezl například u rodiny rolníka Františka Matějů z Kutiny. Spojil se s ruským dezertérem zvaným Nosatý Michal a poprvé se seznámil s významnými osobnostmi odboje jako Josef Svatoň, Eduard Soška, František Hyška nebo generál Luža. Na konci léta se už Serinek pohyboval společně se třemi mladými uprchlými ruskými zajatci, budovali si síť kontaktů a podpůrných rodin v obcích mezi Poličkou a Bystřicí nad Pernštejnem.

Skupina kolem Serinka se postupně rozrůstala na desítky mužů. Josef Ondra, kovář z Krásného podporující odbojovou činnost, posílal za Serinkem ruské zajatce – běžence; podobně jako Franta Barták z Dalečína. Zimu přečkali ubytovaní ve skupinách po rodinách, protože ve sněhu by v lese zanechávali stopy. Serinek vzpomíná především na Věcov, kde byli až do března, vyráběli si vlastní pálenku, hráli karty a místní sedláci za nimi chodili ​„jako do hospody“. Na jaře 1944 se stáhli zpět do lesů v okolí Daňkovic a Veselí, Serinek se svou skupinou hloubili zemljanky a snažili se obstarávat zbraně a zajišťovat jídlo.

Serinek pak popisuje vrcholící přípravy na aktivní odboj v létě 1944, došlo i k prvním ztrátám. Byl postřelen a zatčen František Hyška zvaný Novotný. V září se k daňkovickému lesnímu oddílu[4] připojil jako vojenský velitel Nikolaj Bachmutskij. V Hříšti u Přibyslavi zastřelili četníci hlavního velitele Lužu a jeho pobočníka Svatoně a Serinek dostal rozkaz k trestné výpravě na četnickou stanici v Přibyslavi; dobyli ji a přítomné četníky zastřelili. Na výpravě ho mimo jiné doprovázel Luža mladší. Události v závěru podzimu začaly nabírat spád a k lesnímu oddílu se připojili první sovětští parašutisté.[5]

Vedle Serinkova a Bachmutského oddílu operovaly na Blanensku ještě sovětské výsadkové jednotky Jermak a oddíl Dr. Miroslav Tyrš. V prosinci 1944 během setkání se štábem Jermak ve Žďárné došlo k přestřelce s gestapem, během níž byl zabit Bachmutskij. Serinkova lesní skupina se následně rozdělila, sovětští členové se připojili k Jermaku a ostatní i se Serinkem k oddílu Dr. Miroslav Tyrš. V té době se členkou skupiny stala i pozdější Serinkova poválečná manželka Marie Zemanová.

Serinek se stal náčelníkem zásobování oddílu Dr. Miroslav Tyrš pod velením [Ivana Andrejeviče] Labunského; oddíl působil na Novoměstsku a Bystřicku. V úplném závěru války, 7. května 1945, se Serinek podílel na odzbrojení vojenského lazaretu v měšťanské škole v Bystřici nad Pernštejnem, kde zachránil raněné německé vojáky před popravou. Důstojníkům dokonce ponechal pistole a chtěl jim umožnit ústup, ale po příjezdu dalších jednotek SS došlo na přestřelku, při níž padli dva Serinkovi druzi (František Kupsa a Janko Silný). Po kapitulaci Německa 8. května 1945 se německá armáda začala z Bystřice nad Pernštejnem stahovat a 9. května v brzkých ranních hodinách do města vstoupila sovětská vojska.

[1] Národní odborová ústředna zaměstnanecká; Serinek se na její krajský sekretariát v Plzni obrátil i po své internaci v letském táboře; dochovala se výmluvná odpověď na jeho dopis: ​„Potvrzujeme příjem Tvého dopisu a sdělujeme, že tentokráte nemůžeme Tvé žádosti vyhověti, poněvadž se domníváme, že úřad, který Tě do kárného tábora přidělil, měl k tomu jistě své vážné důvody. […]“ Viz faksimile, svazek I, s. 63.

[2] Serinek opakovaně uvádí, že jich uteklo pět, nicméně Tesařovi i historiku Ctiboru Nečasovi se podařilo v archivních materiálech dohledat pouze tři vězně, kteří dle táborové evidence utekli ve stejný den: Josef Malík, Vilém/Wilhelm Vrba a Serinkem zmiňovaný Jarek; ten byl Tesařem identifikován jako Karel Serynek.

[3] 19. dubna 1943 u Ratiboře na Jindřichohradecku. (ed.)

[4] Po válce nazývaný oddíl Čapajev dle spisu, který o oddílu sepsal odbojář Zástěra. (ed.)

[5] Jde o část skupiny Dr. Miroslav Tyrš vysazené večer 25. října 1944 u Pelhřimova. (ed.)