Karel Vrba

Karel Vrba pocházel z pěti sourozenců, narodil se dělníkovi Vojtěchu Vrbovi z Horní Pěny a Karolíně, rozené Havlíčkové, původem z mlynářské rodiny v Koněprusích u Berouna. Rodiče prý nebyli Romové, otec pletl košíky v Lomnici.[1] Karel Vrba vyrostl v Plavsku nedaleko Stráže nad Nežárkou, kde navštěvoval školu a po ní nastoupil na vojnu. Po návratu do civilu v době velké nezaměstnanosti musel za stravu pracovat u sedláků.

[1] Patrně Lomnice nad Lužnicí.

Oženil se s Marií, rozenou Studenou a v roce 1940 se jim narodil syn a později dcera.

V roce 1940 byl Vrba totálně nasazený v Příbrazi do továrny na výrobu bloků z rašeliny, takzvaných borků. Jeho dva bratři ale odmítli pracovat pro nacisty, proto je za trest odvlekli do Osvětimi, kde zahynuli.

Od srpna 1942 byl Karel Vrba se svojí rodinou vězněn v táboře v Letech u Písku. Mohli prý včas utéct, neboť věděli, že je odvedou, ale neměli kam utíkat, a navíc by tím riskovali vyvraždění celé rodiny. Přesto netuší, jak se jich dopátrali, neboť jejich rodina prý nebyla zanesena v žádných seznamech. Podle Vrby na tom nesla vinu obec Plavsko. Když pro ně nakonec přišli protektorátní četníci, vzali si Vrbovi tehdy jen peřinu a oblečení, které měli na sobě, vše ostatní zůstalo doma.

Po příchodu do tábora museli odevzdat všechny donesené věci do skladu, kde ale hnily a později, když tábor zachvátila epidemie tyfu, byly spáleny. Nově příchozí vězně rozdělili, zvlášť muže, ženy a děti. Dostali oblečení a obuv po československé armádě, jen vše bylo nabarveno na černo.

Na bloku měli jen dvě patrové palandy, bydlelo tam ale osm nebo i deset lidí. Postupně ale vězně odváželi ​„do Aušvicu“ a na bloku zůstávali jen ti, o nichž se vědělo, že půjdou domů, protože tam prý nepatří. Hlídali je čeští protektorátní četníci, ale nemůže si na ně stěžovat, byli prý dobří, nikoho nebili. Ani kápové, známí z koncentračních táborů, v Letech prý nebyli.

Každé ráno vyhnali vězně na apel ven a museli cvičit, ani se předtím neměli kde umýt, v táboře nebyla k dispozici umývárna ani vodovod, jen jedno koryto, voda se do něj nosila ručně. Taky prý ze špatné hygieny dostali tyfus.

Nedostačující bylo také jídlo, nebylo ani z čeho vařit – velitel [Josef] Janovský („ten byl mizernej“) – všechno jídlo na Vánoce odvezl do Prahy, ale později[1] ho vystřídal jiný[2] z Moravy, a ten odcizený proviant přivezl nazpět a vše rozdal dětem. Za vězni sice přijížděli příbuzní s balíčky jídla, ale nepouštěli je dovnitř. I za Vrbou přijeli, měl venku tetu a strýce s rodinou, ale k setkání nedošlo.

Vězni chodili běžně do práce. Vzhledem k tomu, že Vrba uměl číst a psát, umístili ho nejprve do kuchyně, poté do ševcovské dílny. Ještě v době, kdy pracoval v kuchyni, pomáhal Romům, které odváželi do Polska do Osvětimi. Nevěděli prý, co je čeká. Vrba ale od četníků znal jejich další osud. Alespoň jim tedy z kuchyně zajišťoval na cestu vždy jeden bochník chleba pro čtyři osoby a trochu tuku. Při práci v kuchyni měl zajištěno, že netrpěl hlady, ale nebylo prý možné něco vynést pro rodinu trpící hladem a nemocemi. Když sám Vrba ochořel tyfem a zmítal se v horečkách, manželka prosila o léky, nakonec přišel doktor [Michael] Bohin a Vrbu zachránil, býval by prý lidem snesl modré z nebe. Na tyfus v táboře zemřel Vrbův otec.

Pro děti byl táborový život těžký, nemohly tam nic dělat, jen si hrát na dvoře, ale během zimy mrzly v ubikacích. Jeho manželka chodila do práce a děti hlídala jiná žena; jejich tříletá dcerka spadla z vysoké postele a zabila se.[3] Aniž by ji Vrba ještě viděl, pochovali ji na hřbitově v nedalekých Mirovicích. Později ale mrtvé děti, které umíraly na podvýživu, vozili pohřbít do lesa. Shromažďovali je nejdříve na vozech, s nimiž do tábora přijeli jiní Romové. Když skončila epidemie tyfu,[4] spálily i ty vozy.

Vrbovým se v táboře narodil syn.[5] V květnu 1943, kdy byla většina Romů z tábora poslána do Auschwitz-Birkenau, byli z tábora propuštěni s tím, že nejsou takzvaní cikáni. Když se vrátili domů, nezbylo tam prý vůbec nic, všechno bylo zničené a rozbité.

[1] Od ledna 1943. (ed.)

[2] Vrchní kancelářský oficiál Štěpán Blahynka, od března 1943 pak kancelářský adjunkt František Havelka. (ed.)

[3] V srpnu 1942, necelé tři týdny po příchodu do tábora. (ed.)

[4] V době likvidace po odtransportování většiny vězňů. (ed.)

[5] V únoru 1943.