Katarína Žigová

Otec Kataríny Žigové se narodil v roce 1894, bojoval v první světové válce, odkud se vrátil raněný. V roce 1918 se narodil Žigové starší bratr.

Bratra vzali do armády a byl poslán do Ruska, ale utekl a přidal se k armádě Ludvíka Svobody. Po čtyřech letech se vrátil raněný. Prý trpěl jako dobytek. I Žigové ​„pobratim“[bratr vlastní volby] byl ve válce v Liptovském Mikuláši zastřelen, stejně jako jinde mnoho dalších Romů.

Partyzáni tehdy chodili po lesích a upozorňovali lidi, kde se zdržují němečtí vojáci. Ve Slovinkách [za války maď. Felsoszlovinka, Felsoszalánk] byl důl, pracoval v něm do úrazu i Žigové otec. Do tohoto dolu vojáci nahnali muže a chtěli zapálit východ. V poslední chvíli zasáhli partyzáni, střelbou Němce rozehnali a muži se z dolu zachránili.

Němečtí vojáci si na Romech vylévali vztek na partyzány, trápili je, všechny bez rozdílu nutili těžce pracovat. Už patnáctileté dívky a ženy do pětapadesáti let musely chodit jednadvacet kilometrů pěšky a hladové kopat zákopy. Chodili i muži, mlátili je pendreky, puškami, kopali do nich. Nechali je na pokoji, až když se jich zastali bohatí vesničané, ať prý jdou Němci raději chytat partyzány.

Romové však partyzány bránili a schovávali, vojáci tudíž obcházeli dům od domu a hledali je. K rodině Žigové takto jednou přišli, protože dostali zprávu, že její bratr je v Rusku. Ptali se matky na syna, ta ale ukázala na mladšího sedmnáctiletého. Křičeli na otce, ten však uměl kromě jiných jazyků i německy a nedal se: Že prý on svého syna do války neposlal. Na jejich dceru, která nosila silné brýle a takřka neviděla, udeřili, že prý ji neviděli kopat zákopy. Bratr ji ubránil argumentem, že nevidí. Když po čase přišli vojáci znovu, sestra zrovna neměla brýle nasazeny a vojáci v domnění, že jim posledně lhala, ji chtěli zastřelit. Bratr se jí opět zastal, namířili tedy pušku na něj, ale zasáhl tlumočník, který se za sestru zaručil a potvrdil, že ji zná a že skutečně nevidí. Nechali je tedy být, ale vyhrožovali, že vyhodí dům do povětří. Rodina tudíž na nic nečekala – rodiče sbalili peřiny a nějaké oblečení a se všemi pěti dětmi utekli do lesa. I další Romové ze vsi se schovávali. Když se vrátili domů, našli domky rozstřílené. Nezbylo jim vůbec nic, trpěli hlady.

Za války nechtěli Romy pouštět do vsi, protože se báli, že od nich dostanou vši. Ve Slovinkách se ale Romů zastali – neromský starosta prohlásil, že jejich Romové jsou čistotní, a nedovolil, aby je ostříhali. Stejně se gádžové zachovali k Romům v Kolinovcích, odkud pocházel romský inženýr Emil Pokuta, jak říká, a také v Žakárovcích.

Po válce nebylo o mnoho lépe. Nebyla práce, nebylo z čeho žít, říká Žigová. Romové proto odjížděli za prací do Čech. Dodnes žije mnoho Romů daleko za obcí v místech, kam je za války vyhnali gardisté.