Ladislav Dudi-Koťo

Ladislav Dudi-Koťo vyrůstal v obci Snina na východě Slovenska. Jeho otec byl kovář a do Sniny se přiženil z Volova. Říkalo se mu proto Voloučak. Příjmení měl původně pouze Dudi, ale za první světové války měl velitele jistého důstojníka Koťu, který mu poskytl své příjmení. Otec v roce 1911 musel narukovat a až na půl roku v roce 1913 byl na vojně a posléze na frontě nepřetržitě sedm let. Ladislav měl dvě sestry a pět bratrů.

V říjnu 1944, když bylo Ladislavu Dudi-Koťovi šest let, byl i se svou rodinou deportován do tábora v Dubnici nad Váhom. Němci na východním Slovensku tehdy mobilizovali, táhli na východ na frontu a potřebovali kovářské služby Ladislavova otce. Ten je však odmítl, protože neměl dostatek železa. V reakci na odmítnutí musela rodina opustit svůj dům. Pouze s nejnutnějším vybavením se nastěhovali k dědovi z matčiny strany do Bielé nad Cirochou. Otec se po třech dnech do domu ve Snině vrátil pro potraviny a cennosti, ale byl zatčen a odvezen do Prešova. Následujícího dne byl zatčen i Ladislav se sourozenci a matkou. Deportovali je také nejprve do Prešova, kde se shledali s otcem. Následovala mnohadenní cesta na vozech do Dubnice nad Váhom. Vystoupili nedaleko Dubnice, museli se seřadit a Němci si vybrali práceschopné muže, ty pak odvedli. Byli mezi nimi i Ladislavovi bratři Dzurja a Jozef zvaný Loulo. Ostatní šli pěšky do Dubnice, kam dorazili 2. listopadu 1944.

Ladislav Dudi-Koťo vzpomíná, že v táboře bylo 16 ubikací, ale jen ve 13 byly postele. Na ubikaci bylo přiděleno 45 osob, muži zvlášť, ženy s dětmi také zvlášť. Ladislavova rodina měla tři postele a spali na nich po čtyřech. Podmínky byly kruté, nesměli topit (jen dvě tři hodiny za den) ani vycházet ven a měli nedostatek jídla – v poledne polévku a kus chleba, večer kávu a zase kus chleba. Děti například z hladu přinášely ze smetiště slupky od brambor, a když si směli zatopit, pekly si je na kamnech. Přibližně za dva měsíce se začal v táboře šířit [břišní] tyfus.

23. února 1945 odvezli Němci z tábora šest osob – mezi nimi i Ladislavova bratra Jozefa zvaného Loulo. Později se dozvěděli, že byli odvezeni na jedno místo nedaleko Dubnice, tam si museli vykopat jámu, postříleli je a v jámě zasypali.

V dubnu 1945 byl tábor osvobozen ruskými partyzány a vojáky. Podmínky se výrazně zlepšily, muži byli propuštěni ze své separace, a rodiny byly opět pohromadě. Mohli se volně pohybovat po táboře, dostávali lepší stravu třikrát denně a ženy měly k dispozici i mouku na pečení placek. Takto v táboře zůstali ještě přibližně týden. Rusové je pak vyzvali, aby v noci hlídali, a pokud je uvidí utíkat, ať si ze skladů naberou zásoby a také tábor opustí. Tak se také stalo a Romové se vydali pěšky přes Slovensko zpátky domů, jen nemocní museli zůstat na místě. Šli severně podél polských hranic. Cesta byla náročná, zásoby brzy došly a byli odkázáni na to, co vyžebrají po vesnicích. Sestra Ladislava Dudi-Koťa porodila v lese cestou z Dubnice svého druhého syna. Děti chodily napřed a zjišťovaly, zda ve vsích nejsou Němci. Bezpečno ještě nebylo, v jedné vsi nedaleko domova se doslechli, že tam gardisti zabili dva Romy. Raději pak pokračovali v cestě i přes noc. Nakonec je svezl jeden gádžo vozem až do Humenného, kde v Podskalce bydlela s rodinou sestra Ladislava Dudi-Koťa, která jako jediná v táboře v Dubnici nebyla. Plakali dojetím ze shledání, stejně jako při setkání s bratrem Dzurjusem, kterému se podařilo z tábora utéct a který také válku přežil. Domů se vrátili po půl roce 9. května 1945. Dům měli zničený, otec musel postavit novou kolibu.

První noc v kolibě se Ladislavovi Dudi-Koťovi zjevil mulo jeho zavražděného bratra Loula, aby jim sdělil, jak je rád, že se vrátili živí domů.

Ladislav Dudi-Koťo stejně jako ostatní členové rodiny, trpěl po internaci v táboře zdravotními následky. Vedle žaludečních vředů měl psychické problémy, které mu vhodnou medikací pomohl vyřešit až lékař na vojně.

V místě někdejšího tábora v Dubnici nad Váhom je dnes i nadále areál zbrojovky.[1]

V místě hromadného hrobu je instalována pamětní deska.

[1] Dnes ZTS špeciál, a.s., jehož historie sahá do roku 1937, kdy zde výrobu založil koncern Škoda Plzeň. Během války byl podnik pod kontrolou Hermann-Göring-Werke a vyráběl pro Německo dělostřelecké zbraně a mnohé další.