Mara Hakeľová

V Sáse ve středním Slovensku stálo za války asi třicet chatrčí. Na výboru[1] prý Romy varovali, aby se nepřidávali k partyzánům, že je pak Němci zabijí. Německý velitel bydlel v Sáse u bohatých sedláků a do osady se vojáci přicházeli rozhlížet se po romských děvčatech – Hakeľové otec s matkou plakali, báli se, že jim dceru odvedou pryč. Matka se jim ale postavila, ať ji klidně zastřelí, ale že dceru nepustí. Chodili tedy oni k nim do osady, i za dalšími děvčaty, a nosili jim klobásy, maso, mléko i peníze. Když se zabíjel dobytek, mohli si Romové chodit pro vnitřnosti, škvařili pak sádlo a dělali drůbky. Nouzi neměli. Děvčata s vojáky pila, zpívala, tancovala a chránila tak nejen sebe samotné a své rodiny, ale i celou osadu. Hakeľová ​„svého“ Němce, velitele posádky, žádala, aby jejich lidem nijak neubližovali, nechali je tedy na pokoji. Například v obci Senohrad však Němci zajali všechny Romy a do jednoho je postříleli.

[1] Místní národní výbory byly založené až po válce, pamětnice nejspíš myslí vedení obce za války.

Po válce se Mara Hakeľová vdala, žili spolu s manželem asi třicet let, dokud nezemřel na tuberkulózu.