Rudolf Daniel

Rudolf Daniel pocházel z Oslavan. V jejich táboře, ​„Písečňáku“, stálo osmačtyřicet obytných nejčastěji žlutě, zeleně a červeně natřených vozů. Stály ve dvou řadách, každý na neomítnuté podezdívce z cihel nebo na kamenných sloupcích. V této podobě tábor vydržel až do začátku třicátých let, kdy v roce 1930 začal mizet a rok nato zanikl. Na místě tábora byly postaveny civilní řadové zděné domky s malou kuchyňkou a o něco větším pokojem, což byl sice znatelný posun oproti původnímu bydlení, ale stále jim chyběly moderní prvky jako kanalizace, vodovod a elektřina.

Dědeček Rudolfa Daniela z matčiny strany se jmenoval Tomáš Malík, v Oslavanech třicet let sloužil jako polní hlídač, což bylo považováno za mimořádný projev důvěry k člověku z romské rodiny. Další tamní výraznou postavou byl Ludvík Daniel – přes třicet let pracoval jako mistr Západomoravských elektráren v Oslavanech a patřil mezi první Romy, kteří dbali na vzdělání svých dětí. Jeho nejstarší syn Antonín se stal prý doktorem filozofie a profesorem cizích řečí. Druhý ze synů, Šimon, pracoval jako důlní na dole Nosek v Oslavanech. Stejnojmenný vlastník (tj. bratranec druhé generace) Rudolfa Daniela byl houslovým virtuosem a učitelem hudby.

Rudolf Daniel v Oslavanech nastoupil do školy, ale v roce 1918, ještě před koncem první světové války a návratem otce z fronty, se s matkou přestěhoval k dědečkovi do Rousínova. Na místní měšťanské škole byli společně s dalším spolužákem Josefem[1] jedinými romskými studenty. Přál si pokračovat na střední škole, nechyběly mu k tomu studijní předpoklady ani rodinné finance, ale zatímco škola českým, často i horším spolužákům doporučení udělovala, Daniela od nápadu odrazovala s tím, že nemá žádnou naději. Začal se proto u otce učit obchodování s koňmi.

Koně také i jinak ovlivnili jeho budoucí život: namluvil si dceru majitele cirkusu, k němuž patřilo několik koní a v němž jeho budoucí žena vystupovala mimo jiné jako artistka. S cirkusem projezdila všechny země a mnoho měst bývalého Rakousko-Uherska, Německa a Rumunska.

[1] Příjmení není uvedeno.

Zkraje války žila Danielova rodina v Hrušovanech u Brna. V srpnu 1942 byl Daniel i se svými příbuznými na tři týdny odvlečen do tábora v Hodoníně u Kunštátu. První, s kým se tu noví vězni setkali, byl táborový holič. Zatímco muži snášeli ostříhání dohola docela hrdinně, ženy byly zoufalé, proklínaly své trýznitele, často se bránily a pouštěly se do rvačky. Daniel na vlastní oči viděl dívku, která následkem takové potupy několik dní nejedla, s nikým nemluvila, a nakonec si podřezala žíly na rukou. Zachránili ji až na poslední chvíli.

Tábor sestával z devíti baráků: pět sloužilo pro ubytování vězňů, ve dvou bydleli protektorátní četníci a velitel tábora a zbylé dva byly vyčleněny jako kuchyň a kancelář s ošetřovnou s patnácti lůžky. V každém z baráků se tísnilo na sedm set mužů, žen a dětí, ačkoliv místo bylo pro zhruba polovinu osob. Zpočátku žily rodiny pohromadě, po několika měsících ale oddělili muže od žen a dětí a ti se tak směli vídat pouze na dvoře a na pracovištích mimo tábor. Součástí areálu byly také obytné vozy Romů. Zpočátku pět nebo šest vozů se v jednom období rozrostlo až na tři desítky. Koně stáli pod kůlnou a využívali se pro svážení dřeva, pro dovoz kamení z blízkého lomu nebo se s nimi jezdilo pro poštu.

Vězni trpěli nedostatečnou stravou – ráno dostávali neslazenou černou vodu a slabounký plátek chleba. V poledne následovala vodová polévka a malé množství suchých brambor nebo knedlík. Večeře byla stejná jako snídaně a jednou nebo dvakrát týdně se podával nemastný bramborový guláš a stejně tak často tři či čtyři dekagramy masa nejhorší kvality. Ti z vězňů, kteří pracovali mimo tábor a měli peníze ještě z domova, si mohli na přilepšenou něco koupit. A těm, kteří hodně pracovali, povolili balíky z domova. Kdo chtěl, mohl jít každou neděli do kostela do nedalekých Černovic, či vzdálenějšího Prosetína. Časem v táboře vypukla epidemie tyfu – do půdy, spodní vody a pak do studně se prý dostal obsah latrín.

V hodonínském táboře se pracovalo v lese na zajištění palivového dřeva, stavěla se silnice, zkratka mezi Hodonínem a Rozsečí, a v nedalekém lomu se pro tuto stavbu lámal kámen. Všude byly zaměstnány ženy, včetně starých a nemocných. Práce trvala od šesti od rána do odpolední druhé nebo třetí hodiny, někdy déle. Poté měli vězni volno do osmi do večera, kdy následoval apel a sčítání a přidělování vězňů na práci na další den.

Tábor měl také vlastní samosprávu z řad vězňů – velitelům baráků se říkalo četaři, jejich zástupcům desátníci. Svobodníci veleli jednotlivým pracovním skupinám.

Tábor obepínaly dva vysoké dřevěné ploty a mezi nimi běhali dnem i nocí cvičení psi. I když byly útěky vězňů časté, nebyly povětšinou úspěšné. Lesy kolem tábora byly plné německých protektorátních stráží. Vězně bili za různé prohřešky karabáčem, štvali proti nim psi, kteří ze zubožených těl mužů a žen prý rvali kusy masa – tyto metody používali i někteří čeští četníci. Vždy se ale mezi nimi našli tací, kteří nikdy nikomu neublížili.

V říjnu roku 1943 byl Rudolf Daniel znovu uvězněn a deportovali ho nejprve v Auschwitz II-Birkenau a v dubnu 1944 ho jako práceschopného převezli do koncentračního tábora Buchenwald. Věznění v táboře však nepřežila Danielova manželka. Ať prý bylo zacházení v hodonínském táboře jakékoliv, proti tomu, co vězně čekalo v Osvětimi, to byl ​„téměř ráj“.

Daniel se po válce vrátil do Hrušovan u Brna a oženil se s Annou Tvardkovou zvanou Danka (dříve provdána jako Ištvánová). Vychovali spolu čtyři děti – Rudolfova syna z prvního manželství a tři děti, které Daniel sňatkem s Annou vyženil.