Zita Kuchárová

Když bylo Zitě Kuchárové v roce 1944 osmnáct let, vydala se za prací do Protektorátu Čechy a Morava. Měla světlou pleť, tudíž ji nepovažovali za Romku. Práci tehdy nabízeli takzvaní agenti, a protože na Slovensku byla bída a málo pracovních příležitostí, zamířila do Protektorátu. Byla zaměstnána na statku v Ropšicích [nejspíš Hrobčice] nedaleko Bíliny. Brali tam vždy celé skupiny, dvacet nebo třicet osob. V listopadu ale přijeli Němci a nikoho ze skupiny už nepustili domů na Slovensko. Pracovala také v Táboře, v Plané nad Lužnicí a u Českých Budějovic.

V roce 1944 ji s dalšími odvezli do Hamburku. Museli se postavit do řady, aby si z nich němečtí obyvatelé mohli vybrat vhodné pracovní síly. Vzhledem k tomu, že Kuchárová uměla německy – naučila se v severních Čechách – vybrala si ji jako služku jedna německá herečka, její manžel byl bývalý letec. U ní se měla dobře, jezdilo se nakupovat do Mnichova, jen večer nemohla z domu. Kdyby neuměla německy, skončila by prý na poli nebo v koncentračním táboře.

V Německu potkávala francouzské, italské, britské či polské zajatce. Jednou na cestě pro mléko ji zastavil asi šestnáctiletý Polák, Juzek[1] se jmenoval. Prosil ji o jídlo, bála se, ale nechala ho nanosit vodu a pak požádala paní domu, aby mu za to dala něco k snědku. I ta měla strach, riskovala tím život, ale dala Kuchárové klíče od sklepa, ta vzala pro chlapce chleba, ale uviděl ji ​„oficír“ a vyhrožoval, že ji zabije. Odpověděla, že je jí to jedno. Nakonec se jí paní zastala, že prý mu to Kuchárová dala ze svého. Na běžné německé civilisty si proto nemůže stěžovat, zato ti, co byli v koncentračních táborech, ti týrali lidi bez rozdílu národnosti a věku – Čechy, Poláky, Slováky, Romy a další zabíjeli, prováděli na nich pokusy, dávali jim málo jídla. Zajatí Poláci na statku dostávali například jen tři brambory ve slupce a černou kávu. Francouzští zajatci dostali ráno aspoň chleba s marmeládou a mohli sedět u stolu, chovali se k nim prý přece jen jako k lidem.

V době, kdy Kuchárová nebyla doma, došlo v několika obcích k tragédiím, o nichž se dozvěděla až po návratu – v Dúbravách zavraždili asi dvanáct mužů, zůstaly po nich ženy s dětmi. Kuchárová je znala, byli to prý hezcí chlapci, hudebníci – otec Juraj Kľinec a synové Peter, Josef, Samuel, Imro, Juraj, Mikloš, dále Kalman a Béla Kľincové a Haverľovi. V Očové zabili Fanu Berkyovou, kterou Kuchárová také znala, její manžel Alexander se pak sám staral o pět dětí. Stejně tak se doslechla i o vypálení osady a jejích zavražděných obyvatelích v Žiaru nad Hronom.

[1] Příjmení není uvedeno.

V květnu roku 1945 se Kuchárová vrátila domů do Očové. Našla jen matku a bratra, jinak bylo všechno spálené, všude bída. Odešla proto za prací do Čech a po návratu na Slovensko se vdala. Na jaře [nejspíš 1946] se ale již s manželem vydala opět do Čech.