Agnesa Horváthová

Romové žili v Chmeľově asi v šesti nebo sedmi domcích z nepálených cihel, které sestávaly z malého pokoje a komory. Agnesa Horváthová s rodiči bydlela v jednom z nich, stával u kostela. Než se situace zhoršila, stihla vychodit čtyři třídy školy.

Když jí bylo asi čtrnáct let,[1] vyhnali gardisté (včetně jednoho místního sedláka, který se k nim přidal) Romy z Chmeľova do lesa na Petič. Přestala chodit do školy, rodiče už byli starší a báli se ji pouštět do vesnice. V lese si sbili ze dřeva nuzný domek a vydrželi v něm asi rok; vzpomíná, že všude bylo samé bláto.[2] Rodina Ireny Krokové zůstala v Chmeľově, kde jim bylo dobře, protože pracovali u bohatých sedláků, u Sučků; Agnesa Horváthová na ně vzpomíná jako na hodné lidi.

Další rok vypukly boje a Horváthová s maminkou a dalšími lidmi utíkali a schovávali se po lese. Němci podpalovali domy, v bytech všechno zpřevraceli, znásilňovali romské dívky a ženy, mladé i staré.

Horváthová vzpomíná jména několika vsí, odkud pocházeli romští partyzáni – Babin Potok,[3] Hanušovce nad Topľou, Pavlovce, Ďurďoš. Z Babina Potoka pocházel známý partyzán jménem Oračko, který později žil v Chmeľově. Za války vybízel Romy, aby se i oni přidali k partyzánům, aby jich bylo co nejvíce. Některým Romům dali partyzáni rovnou pušku přes rameno a museli s nimi jít, mnozí se ale přidávali dobrovolně, chtěli bojovat proti gardistům. Oračkovu skupinu tvořili další muži, podle Horváthové šlo o Romy z Pavlovců a Hanušovců. Když v Prešově [Rusové] bombardovali věznici,[4] byli partyzáni z Hanušovců mezi oběťmi; přežil jeden, přestože mu ruce zůstaly pod závalem kamení. Jmenoval se Janko,[5] byl to Fulakův syn, žil ​„s Feričkovou Veronou“,[6] ale brzy umřel a nechal po sobě mladou ženu s osmi dětmi. Romští partyzáni, kteří nálet přežili, se vrátili zpátky. S Oračkem pak bojovali čtyři mladí Romové z Pavlovců, z Chmeľova se nikdo nepřipojil.

U Babina Potoka probíhaly tvrdé boje. Němci byli usazení v lese, a když partyzáni útočili, například podminovali most, padaly prý i svaté obrázky ze stěny, vzpomíná Horváthová. Na Oračka poslali do Babina Potoka gardisty, ale partyzáni se jim schovali a zachránili se.

[1] Patrně v roce 1943.

[2] Horváthová se také zmiňuje o tom, že žili rok a půl u tety v obci Pavlovce, ale není zřejmé, o kterém časovém období přesně hovoří.

[3] Dnes součást obce Terňa.

[4] Nálet z 20. prosince 1944, při němž tam zahynulo 120 lidí vězněných gestapem.

[5] Celé jméno není uvedeno.

[6] Celé jméno není uvedeno.

Na pozemku u kostela, kde rodina předtím žila, už bydlela Slovenka. Proto dal otec dohromady peníze, a jak sama říká, jeden Slovák ve vsi jim za dvanáct tisíc prodal pozemek, na kterém postavili dům. Potom už jim bylo dobře.