Aloisie Blumaierová

Rodina Aloisie Blumaierové žila před válkou v Bořitově v jedné místnosti v obecním chudobinci, v němž bydlely další čtyři neromské rodiny. Otec Jakub Ištván pocházel z Maďarska a byl to původně koňský handlíř; živil se jako nádeník na pile. Maminka Aloisie Růžičková byla z rodiny světských a z prvního manželství už měla čtyři děti. Za mobilizace[1] otec narukoval, ale brzy se opět vrátil k rodině.

[1] Zřejmě v září 1938.

Když Romy z okolí postupně odvezli do Hodonína [u Kunštátu], chtěla matka, aby odešli na Slovensko, kde byla situace klidnější než v protektorátě, jenže otec odmítl Bořitov opustit. Začátkem roku 1943 k nim domů přišli četníci z nedalekého městyse Černá Hora, řekli, ať si sbalí všechno, co unesou, a rodiče i s Aloisií a jejím mladším bratrem Františkem odvezli do Brna na jatka.[1] V maštali na slámě tam strávili tři dny a poté byli zařazeni do transportu[2] do tábora v Osvětimi.

Když je po příjezdu vyhnali esesáci se psy z vagonů, byli tím, co viděli kolem, zděšeni. Jako rodina dostali v obytném bloku přidělenou spodní část třípatrové palandy, potom je čekalo tetování vězeňských čísel na předloktí a následující den mytí a stříhání. O 14 dní později[3] do tábora přijely i Aloisiiny starší nevlastní sestry Anna a Antonie (provdaná Richtrová) s rodinami.

Trýznivé byly především dlouhé apely. Aloisie Blumaierová dodnes trpí následky po omrzlinách na nohou, které si přivodila, když musela v mrazu stát venku zmáčená od práce v dětské táborové kuchyni jen v dřevácích a namrzalo na ní oblečení. Kromě loupání brambor pro děti také kopala výkopy a přenášela hlínu a kamení, což prý byla zbytečná a nesmyslná práce. Nejhůře snášela, že nemohli dodržovat ani nejzákladnější hygienu; všude bylo bláto, prach, trápily je štěnice a vši, které přenášely tyfus.

Jako dítě se bála setkání se smrtí, teď se s ní potkávala na každém kroku. Otec zemřel z rodiny první. Vyčítal si, že neodešli na Slovensko, a život prý vzdal dávno předtím, než ho o něj jednoho dne na pracovišti připravil kápo. Bratr František zemřel pravděpodobně během transportu do [tábora v] Buchenwaldu.

Asi po půl roce pobytu v táboře se náhodně setkala s politickým vězněm Vlastíkem Živným z Ráječka, který pracoval na elektroinstalaci. Měla zánět okostice, proto jí domluvil ošetření u vězeňského lékaře; také jí pomohl k práci v dětské kuchyni, jež měla řadu výhod, mimo jiné lepší ubytování s pravidelným přístupem do umýváren a také přístup k jídlu. Dětem se vařilo odděleně a jídlo bylo lepší, například brambory se dětem loupaly. Kápem tam byl polský politický vězeň Jaša a jeho pomocníkem byl Juzek.[4] Vzpomíná, že v kuchyni pracovala i Růžena Kýrová ze Strážnice či Ilona, příjmením Chadrabová nebo Richtrová; pamatuje si rovněž na pohledného esesmana se sadistickými sklony,[5] jenž je mlátil rákoskou. Když si všimla, že nejvíc bije ženy, které hodně křičí, snažila se zatnout zuby a být zticha, když ji trestal.

Z okna kuchyně viděla na silnici ke krematoriím, po níž vodili vězně k zplynování; zpět jezdila už jen auta s šatstvem. Také ji jednou s ostatními odvedli ke krematoriím a ženy a děti tam nechali stát celou noc, avšak pak je zase vrátili zpátky. Krátce nato ji s maminkou zařadili do transportu do [tábora v] Ravensbrücku, v němž strávily několik týdnů, než je odvezli do Kraslic.[6] Nejprve tam pracovala v továrně a naučila se zacházet s pájkou a cínem, později byla znovu přidělena do kuchyně.

V dubnu [1945] se s přídělem obnášejícím půl kila mouky a čtvrtku chleba vydaly na takzvaný pochod smrti. Potkávaly bloudící skupinky vězňů a také se několikrát ztratily. Byla zima, jedly trávu a kořínky, a kdo upadl vyčerpáním, byl zastřelen. S matkou šly ve skupině s již zmíněnou Ilonou, patrně Chadrabovou, která uměla trochu německy, což bylo výhodné; Aloisie Blumaierová po ní později pojmenovala svou dceru. Přes Nejdek a Karlovy Vary, kde přečkaly nálety, došly 24. dubna 1945 do Prahy a příjezd sovětských vojsk zažily s matkou u příbuzných v Libni.

[1] Romy soustřeďovali v narychlo vyklizených stájích jezdeckého oddílu neuniformované protektorátní policie v Brně v Masné ulici 3, odkud je postupně převáželi do sousedního dezinfekčního ústavu. Po ostříhání byli internovaní převedeni do městských jatek v Masné 4 – 6, odkud byly vypravovány deportační transporty. (ed.)

[2] Transport ze 7. 3. 1943. (ed.)

[3] Transport z 19. 3. 1943. (ed.)

[4] Vězeňskými funkcionáři v dětské kuchyni byli Jan Bromilski, nar. 24. 12. 1904 v obci Medyka, a Józef Pazdro, nar. 28. 6. 1913 ve městě Dębica. (ed.)

[5] Pravděpodobně SS-Hauptscharführer Wilhelm Händler. (ed.)

[6] V Kraslicích byl pobočný tábor podléhající původně správě tábora v Ravensbrücku, zařazený 1. září 1944 pod koncentrační tábor Flossenbürg.

Aloisie Blumaierová říká, že útrapy přežila nejspíš proto, že byla mladá a zdravá, neonemocněla typickými táborovými chorobami, jako byl tyfus či úplavice, netrpěla takovým hladem, aby musela jíst odpadky ze smetiště, a ani nebyla donucena pít závadnou vodu. Přesto si z války odnesla podlomené zdraví a psychické problémy. Dlouho nemohla mít děti, a když se jí pak narodily, bála se, aby nezažily něco podobného jako ona.