Alžběta Danielová

Alžběta Danielová se narodila v roce 1924 v Plzni, vyrůstala v domku v Třemošné na Orlíku. Tatínek nebyl Rom, maminka se jmenovala Marie Serynková. Vyrůstala s dvěma bratry, vychodila asi 5 tříd místní školy ​„na Sklenárně“ a od 14 let pracovala v keramičce v nedaleké Horní Bříze.

Když jí bylo 16 let, přestěhovala se s matkou a sourozenci, k nimž přibyla ještě malá sestřička, do bytu v Jateční ulici v Plzni-Doubravce. V roce 1942 sebrali celou širokou rodinu včetně babičky a čtyř matčiných sester Němci.[1] Mysleli si, že jdou na práci. Když je odváděli, lidé plakali. Na Denisově nábřeží v Plzni je fotografovali a brali jim otisky prstů, poté byli v budově školy na Jiráskově náměstí a následně je odvezli nákladním vlakem do Písku, odkud šli pěšky až do tábora v Letech u Písku.

V táboře byl budíček v 5 hodin, dostali černou kávu a krajíc chleba a nákladními auty je odvezli na statek, kde vypomáhali až do setmění v 7 nebo 8 hodin večer; potom je odvezli zpět do tábora, kde dostali polévku a kousek chleba. Práce na statku byla výhodná v tom, že měli přístup i k jinému než jen ​„lágrovskému“ jídlu. Po čase je po práci nechávali přespávat ve stodolách, aby si ušetřili práci s dopravou vězňů.

Danielová vzpomíná na neustálý strach a na nářek lidí, říká také, že čeští dozorci v táboře byli leckdy horší než Němci. Když měl někdo třeba špinavý hrnek, rozbili mu ho o hlavu. Trestali je několikadenní hladovkou a bitím nebo je zavřeli do takzvaného bunkru, což byl upravený vůz, ve kterém byla tma. Danielové bratr se pokusil o útěk, a tak ho na 24 hodin pověsili za ruce na kůl. Vězni v táboře umírali, dozorci zabíjeli dospělé i malé děti, udeřili je a nechali je ležet na zemi. Mrtvé pak vězni naložili na auta a pohřbívali je do velké jámy, nikoli do hrobu. Danielová v té souvislosti zmiňuje i smrt své malé sestry.[2]

Devadesátiletou babičku i matku Alžběty Danielové včetně matčiných čtyř sester potom z Let odvezli, jak říká, do Osvětína [koncentrační tábor Auschwitz II-Birkenau] a už se s nimi nikdy neshledala. Ona sama tam byla převezena po 8 měsících[3] také, následně prošla táborem v Ravensbrücku a jako příslušnice pracovního komanda se ve Wittenbergu dočkala osvobození Rudou armádou.[4]

[1] Není blíže specifikováno.

[2] Antonie Serynková, narozená 8. 3. 1942, zemřela v Letech 26. 8. 1942. (ed.)

[3] Transportem ze 4. 5. 1943. (ed.)

[4] 20. 4. 1945 (ed.)

Po válce se vrátila do rodné Plzně.