Andrej Kišš

Jeho nevlastní otec byl kovář a stejnému řemeslu se vyučil i Andrej Kišš, který si navíc přivydělával hrou na buben.

Do tábora nucených prací odvedli Andreje Kišše podle jeho slov v sedmadvaceti nebo osmadvaceti letech.[1] V té době byl už ženatý a měl malou dceru. O pracovních táborech věděl, během roční vojenské služby viděl romské a židovské vězně v kamenolomu v obci Svätý Peter.[2] Kišš tehdy pracoval na melioracích u Vodních toků. V noci si tam pro Romy přijeli gardisti a odvezli je do Michalovců. Odtamtud Kišše převezli do pracovního tábora v Hanušovcích nad Topľou, kde ho poznal velitel gardy Prášek,[3] pro něhož už v minulosti pracoval. Spolu s dalšími vězni pak stavěl železnici z Prešova do Strážského, přičemž Prášek ho jmenoval velitelem družstva a cimry. Na Kiššovu přímluvu pak propustil z tábora několik starých romských i neromských mužů.

Kišš uvádí, že tábory byly celkem čtyři, v každém tři poschoďové baráky pro osmdesát až sto lidí. Ve třech táborech byli Romové, ve čtvrtém Slováci, což byli většinou trestanci. Když podplatili velitele – chtěl údajně dva tisíce korun –, propustil je, ale Andrej Kišš potřebnou sumu peněz neměl, a tak tam pracoval dva roky jako kovář, kopáč a brusič. V táboře panovaly tvrdé podmínky, kromě bití trpěli vězni především nedostatkem jídla. Ráno dostali dvě brambory a černou kávu a při práci pak padali hlady. Boty neměli, chodili oblečení v starých vojenských kalhotách a blůzách a za práci nedostávali žádné peníze.

Kvůli pokusu o útěk byl po dvou letech spolu s dalšími čtyřiadvaceti vězni převezen do Michalovců, kde měli být odsouzeni k trestu smrti a zastřeleni. Po zásahu jednoho gardisty[4] však ty z nich, kteří uměli nějaké řemeslo nebo byli muzikanti, naložili do dobytčáků a odvezli je transportem do Lipska na práci v továrně na výrobu motorů, džípů a nákladních vozů pro německé vojsko. Po nějaké době se dostal mezi asi pětačtyřicet kovářů, betonářů a truhlářů, které si vybral kapitán Hans Hadlik na stavbu pevnosti. Pracovali devět až dvanáct hodin denně, a když stavbu dokončili, odstraňovali ve městě škody po bombardování. Kišš vzpomíná, jak se jich Hadlik zastal, když je chtěl německý plukovník[5] zastřelit, protože zrovna odpočívali; Hadlik argumentoval jejich pracovitostí. Připomíná i německého dozorce,[6] který údajně nenáviděl Hitlera a dělil se s ním o chléb.

Američané přišli do města 22. dubna [1945] a Kišš vzpomíná, že Němci předtím baráky s vězni podminovali a chtěli je vyhodit do vzduchu. Mezi americkými vojáky, kteří vězně osvobodili a zajistili jim potraviny, bylo několik Slováků, jeden Andreje Kišše poznal. Pak přijeli Rusové a také Červený kříž a nakonec je ruská armáda převezla do Čech. Domů se vrátil v květnu. Jak říká, všechno přežil jen díky tomu, že vždycky všude potřebovali kováře.

[1] Pravděpodobně dříve, pamětník se narodil v roce 1919.

[2] Není blíže specifikováno.

[3] Křestní jméno není uvedeno.

[4] Jméno není uvedeno.

[5] Jméno není uvedeno.

[6] Jméno není uvedeno.

Kišš vzpomíná na návrat k rodině. Manželka měla kratičké vlasy, protože gardisti ji stejně jako ostatní ženy včetně Kiššovy matky a sestry ostříhali dohola; kromě dalšího ponižování jim také zakázali chodit do vesnice – nejen pro jídlo, ale i k doktorovi. Dále popisuje zážitky, které ilustrují, jak se po osvobození musel vyrovnávat se Slováky z rodné obce a jejich případným podílem na udávání Romů za války nebo s tím, že byli v Hlinkově gardě.