Berta Berousková

Berta Berousková se narodila v roce 1928 v Prostějově rodičům Anně Richtrové (1911) a Robertu Richtrovi (1907), jenž měl v Prostějově brusičskou dílnu a jezdil prodávat textil po jarmarcích. Vyrůstala u své babičky Marie Richtrové zvané Marhula a vzpomíná na těžké dětství strávené v maringotce na cestách mezi Pelhřimovem, Táborem, Olomoucí a Brnem. Zažívala hlad a zimu, babička nemohla chodit, a tak jí musela být k ruce. Ve škole byla jen párkrát, ale neučila se, vařila pro spolužáky a ředitele jídlo. Nejraději to měla v Brně na Planýrce [lokalita mezi Černými Poli a Královým Polem], kde byl rybník a v okolí žili sedláci, takže měli dostatek vody a sena pro koně. Babička ji posílala s hrncem pro jídlo k Milosrdným,[1] kde jí vždycky naložili plný hrnec; dnes nechápe, že to unesla. Přezdívku Amerika dostala proto, že už jako malá dokázala vždycky obstarat jídlo a za práci nechtěla naturálie, ale peníze, aby pak sama mohla koupit, co bylo potřeba.

Vyrůstala mimo jiné se svou o dva roky mladší tetou Alžbětou Lagronovou zvanou Květa a o dva roky starší sestrou Barkou.[2] Vzpomíná, že obě rády chodily na zábavy a dělaly si takzvané rulky [úprava vlasů kulmou do jednotlivých loken (ed.)].

[1] Klášter milosrdných bratří v Polní ulici v Brně, dnes Nemocnice Milosrdných bratří. (ed.)

[2] Barbora Richtrová nebo také Barbara Richter (1926). (ed.)

Rodina měla domovské právo v Mezilesí u Pacova, kde jim starosta umožnil na pozemku nedaleko rybníka odstavit maringotky a postavit koním maštal. Otec s dědečkem pracovali v místním lese a koňmi tahali pokácené stromy z lesa. O rodině se informovali četníci z Pacova, starosta se za ně zaručil, ale i tak je později vyhledali jiní čeští policajti[1] a řekli jim, že se mají sbalit a pojedou na půl roku na práce do státního statku, odkud se pak zase vrátí zpátky. Cestou si je na hranici jednotlivých okresů předávali tamní četníci. Nakonec dojeli do Let u Písku, kde jim zabavili koně a vůz a uvěznili je v táboře.[2] Shledali se tam s dědečkem Robertem Čermákem (1878), který byl v táboře uvězněn již dříve za hazardní hry [v době, kdy byly Lety vedeny jako kárný pracovní tábor (ed.)].

Po příjezdu dostali injekci proti tyfu. Ubytováni byli v dřevěných domcích, v nichž byly na obou stranách tři pryčny nad sebou a uprostřed stůl s hrncem a lžícemi. V jedné ubikaci bylo osm až deset osob. Bertě Berouskové bylo tehdy třináct let a spolu s babičkou, tetou Květou a dalšími ženskými příbuznými bydlela v pětačtyřicítce [ubikace číslo 45].

Ženy byly na jedné straně tábora a muži na druhé, ale mýt se do přilehlého rybníka chodili společně. Museli se svléknout, opláchnout se v ledové vodě a zase běžet zpátky do ubikací. Popisuje to jako velice ponižující, obzvláště pro Sinty a Romy ctící prástipen. Vzpomíná, že trpěli hladem, k jídlu dostávali například dvě malé neloupané brambory, červené zelí, čtvrtku chleba a podobně, takže chodili na kompost vybírat slupky. Situace se zlepšila s příchodem nového velitele z Hodonína u Kunštátu,[3] který nařídil dávat dětem i mléko a bílou veku. Příděly potravin pro vězně si rozebírali, jak říká, policajti [dozorci]. V kuchyni vařil její strýc a Manky,[4] od kterého se dozvěděla, že tam zpracovali i maso ze zabavených koní a dali ho sníst vězňům.[5]

Muži pracovali v lesích a ženy lámaly a nosily kameny. Ona sama spolu s babičkou pracovala v krejčovské dílně. Naučila se šít na šicím stroji a šily obleky pro vězně nebo spravovaly uniformy dozorcům, dokonce i z tábora v Hodoníně.

Vztahy mezi vězni nebyly vždy solidární. Berousková vzpomíná na Marii Vrbovou z Prahy, která pracovala v prádelně, ale když si někdo přišel pro teplou vodu, nedala mu ji, dokonce ho zbila pantoflem. Po válce se jí proto někteří pomstili a rozbili jí dům.

Vzpomíná na apel, kdy se museli všichni vězňové seřadit do trojstupu nebo čtyřstupu a nějaký Němec je třídil do dvou skupin.[6] Ohmatával jim při tom klíční kosti. Většina vězňů musela nastoupit na nákladní auta a odvezli je, menší část směla zůstat a museli pomáhat při bourání tábora. Bertu Berouskovou, jejího otce, babičku i tetu Alžbětu zvanou Květa spolu s dalšími přibližně 90 vězni z tábora následně propustili.[7] Domnívá se, že je zachránilo, že byli poslušní a pracovali pro dozorce.

Poté měla odjet na nucené práce do Drážďan, ale vlak, kterým jela, vyhodili do povětří partyzáni. Podařilo se jí utéct, ale na útěku jí prostřelili kyčel a zranění jí způsobilo trvalou invaliditu. Na sklonku války se jí narodila dcera, kterou měla se svým partnerem Karlem Růžičkou, deportovaným z Let (kde pracoval jako pomocník lékaře) do tábora Auschwitz II – Birkenau.

[1] Není specifikováno odkud.

[2] 11. 8. 1942. (ed.)

[3] Štěpán Blahynka.

[4] Antonín Wintr či Vintr. (ed.)

[5] Jíst koňské mase je přitom pro mnohé Romy a Sinty nepřípustné.

[6] Jmenuje K. H. Franka, ale je ke zvážení, zda nešlo o jiného úředníka či inspektora navštěvujících tábor, protože o přítomnosti Karla Hermanna Franka, státního tajemníka Úřadu říšského protektora, chybí v jinak plně zachovalém archivním fondu o táboruv Letech jakákoli dokumentace. Mohlo by například jít o Augusta Lysse. (ed.)

[7] K propuštění z tábora v Letech u Písku uvádí Ctibor Nečas v knize Nemůžeme zapomenout – Našťi bisteras (s. 77 – 78), že po vypravení transportu, který místo odvolaného letského velitele Josefa Janovského sestavoval rázný nadporučík Štěpán Blahynka z Hodonína u Kunštátu, v táboře zůstalo posledních 198 vězňů. Postupně je pak odváželi do tzv. cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu nebo do sběrných táborů v Praze-Ruzyni a v Pardubicích; jen část zbylých vězňů byla dne 27. 5. 1943 propuštěna.

Karel Růžička věznění přežil a vrátil se, ale mezi lety 1947 – 1948 zemřel údajně v nemocnici v Písku na následky válečných útrap – tuberkulózu plic. Po válce se seznámila s manželem zvaným Gusta z rodu Berousků. Manžel se měl jako dítě dobře, maminka tancovala na koni, on hrál zavěšený na hrazdě za nohy hlavou dolů na harmoniku. Manželé spolu začali jezdit s cirkusem. Žili v Hradci Králové a od konce 60. let v Brně. Berta Berousková vychovala jedenáct dětí, dva syny a devět dcer. Spolupracovala s Muzeem romské kultury a jako pamětnice se zúčastňovala vzdělávacích a kulturních akcí pořádaných muzeem.