Božena Pflegerová

Božena Pflegerová pochází z rodiny, která jezdila celoročně v maringotce. Otec [Josef Sigmund] byl brusič a matka [Emílie Pflegerová] měla licenci na prodej kameninového nádobí, které kupovala v továrnách ve Znojmě a v Kunštátě. Museli mít takzvané přihlašovací knížky, s nimiž se v každé obci hlásili u starosty, který jim udělil povolení k pobytu na území obce a dal do knížky razítko. S rodiči žily už jen tři nejmladší dcery; nejstarší z nich[1] nechodila do školy, protože musela pečovat o nemocnou matku, ale Boženu Pflegerovou se sestrou Marií přísný otec do školy posílal. Pflegerová vzpomíná, že do školy nastoupila v roce 1928 v Protivanově, kde se rodina zdržela déle kvůli nebývale kruté zimě na přelomu let 1928/1929. Napadlo tehdy tolik sněhu, že se nemohli dostat ven z vozu a hrozilo, že se v něm udusí. Protivanovští sníh od maringotky odházeli a zásobili je jídlem, otec na oplátku lidem brousil nože a nůžky. Rodina také vypomáhala místnímu sedlákovi výměnou za možnost, že u něho mohli ustájit koně. Božena Pflegerová i její sestra Marie tuto zimu onemocněly zápalem plic. Ve vesnici žil penzionovaný lékař, který jim vypomohl léky. Zdraví dcer přimělo rodiče trvale se usadit, koupili dům u Moravského Krumlova, kde si založili i malé hospodářství, o které se starala nejstarší ze sester, a rodiče jezdili s malým vozem krytým plachtou za obživou. Sestra Marie v roce 1934 zemřela na tuberkulózu a posléze se s plícemi opět rozstonala i Božena Pflegerová. Půl roku nemohla chodit do školy, ale díky lékařům a péči matky se ji podařilo zachránit. Vychodila měšťanku, půl roku hospodyňské školy a pak vypomáhala matce.

[1] Jméno neuvedeno.

Božena Pflegerová vzpomíná, jak se v roce 1938 začalo proslýchat, že se bude dělat ​„soupis cigánů a kočujících lidí“. Otec donesl od starosty noviny, ve kterých se psalo o návrhu sterilizovat romské ženy, ale Masaryk prý návrh zamítl.[1] Nicméně ​„cigánské legitimace“ se vydávat začaly a dělaly se soupisy. Legitimaci dostali rodiče, bratr a jedna sestra Boženy Pflegerové, ačkoli už byli usazení. [Na začátku války] odešla Božena Pflegerová za sestrou do Prahy, kde se seznámila s Janem Čermákem a začala s ním žít v garsonce na Zelené Lišce [v pražské čtvrti Pankrác]; společně s nimi bydlela i Čermákova matka. V roce 1940 se jim narodila dvojčata: dcera a syn.[2] Syn brzy po porodu zemřel. Jan Čermák pracoval v Dejvicích v truhlárně, ona za šatenky nakupovala oblečení, které na vesnicích směňovala za potraviny. To bylo trestné; chytili ji, byla uvězněna na Pankráci a na výsleších v takzvané Pečkárně ji přemlouvali ke spolupráci s Gestapem. Odmítla a byla pro šmelinu odsouzena k 10 měsícům vězení. V dubnu 1941 se jí ve vazbě narodil syn Vlastimil a 10 dní nato byla propuštěna. O dceru se jí po dobu věznění starala blízká přítelkyně, u které ji nechala i po návratu, brala si ji jen na víkendy. Domnívá se, že to dceru zachránilo před internací v táboře.

Dne 5. srpna 1942 ve 4 hodiny ráno vtrhlo Pflegerové do bytu Gestapo, civilisti i čeští kriminalisté z Michle, vyzvali je, aby si sbalili to nejnutnější, a odvezli je na policejní stanici do Michle. Tam je nahnali do sklepa, kde už byly další rodiny. Tvrdili jim, že pojedou na polní a lesnické práce a pak se vrátí domů. Vzpomíná na jednoho Roma, který ještě s jedním společníkem nabízel ostatním propuštění za 20 000 korun. Božena Pflegerová u sebe ale měla jen 10 000. Od několika rodin požadované peníze dostali, ale né všechny se dostaly na svobodu. Následující den ráno je v antonech odvezli na smíchovské nádraží a vlakem dopravili do Mirovic u Písku. Ve vlaku panovala uvolněná nálada, hrálo se na harmoniku – stále si mysleli, že jedou na práci. Z Mirovic je na vozech odvezli přes sousední vesnici Lety až k bráně tábora, kde je přivítal sám ředitel Janovský: ​„Tak jste zde, a odsud jediná vaše cesta bude do pekla. Jiné cesty pro vaši rasu nemám.“

Děti měly v táboře k dispozici jeden velký barák uprostřed, po stranách bylo asi 50 chatrčí, přibližně 25 jich bylo vyhrazeno pro muže. Pod jednou řadou domků na pravé straně byla umístěna latrína, dlouhé prkno pro 8 až 10 lidí, pod ním jáma. Na horním konci tábora byl sklad potravin, truhlárna a táborová kuchyně. Vedle kuchyně stály dva domky sloužící jako věznice a za nimi budova skladu. Na spodní straně tábora byla prádelna, koupelna s několika sprchami a před ní buben na desinfekci. V přízemí jednopatrového dřevěného domu hned u vchodu do tábora měli kuchyň, jídelnu a kanceláře dozorci, v patře byly ubikace četníků a byt velitele tábora. Nedaleko brány stály domky dalších četníků.

Po příjezdu musel každý v kanceláři projít evidencí u četníků [Františka] Havelky a [Josefa] Hejduka. Odevzdávalo se zde vše cenné a přidělovala se evidenční čísla[3], která se ale netetovala. Ostatní věci jim odebírali do skladu, který ale vykrádali kápové případně strážní, a co v něm zbylo, bylo později spáleno.

Do tábora přijížděly denně další rodiny, Pflegerová se zde shledala s celou řadou příbuzných, např. s neteří Antonií Richtrovou a její rodinou. Všem strojkem ostříhali dohola hlavy, ženy pak směly nosit šátek, ale při nástupech ho musely odkládat. Zároveň všechny ženy, muži i děti museli projít desinfekcí a odvšivováním. Na tento proces dohlížel pan Havrda[4] z Vinohradské nemocnice, dle Pflegerové hodný člověk. Měl rád jejího syna a z Prahy jí tajně přivážel balíčky s cukrem, máslem, česnekem nebo cigaretami od jejích příbuzných. Tyto věci si uschovávala do slamníku, ale někdo ji udal a skončila i s měsíční dcerou na samotce, kde dcera po dvou měsících zemřela.

Četníci byli v táboře různí, někteří se hlásili do služby dobrovolně, někteří byli krutí – konkrétně vzpomíná na Hejduka, který s oblibou bil pěkné ženy. Surový byl i kápo z řad vězňů Tomáš Ištván, který si přízeň strážných získával bitím žen a starých mužů. V táboře byl i se svou dcerou Karlou. Pflegerová byla svědkyní toho, jak umlátil palicí vězně Růžičku zvaného Skála. Za příslib jídla si od něj vzal zlaté prsteny, které měl starý pán schované. Jídlo mu ale neobstaral, a když se Skála slíbeného dožadoval, ubil ho k smrti. Podobně krutí byli i němečtí kápové Robert, Friedrich a ještě jeden, jehož jméno si nepamatuje, a jejich společnice zvaná Bluma.

Naopak u některých dozorců byl vidět soucit, například u [Bedřicha] Bělohlávka. Kladně hodnotí také Havla[5] a [Josefa] Luňáčka. Poslední jmenovaný nachytal muže Pflegerové při intimnostech s jeho sestřenicí Květou Richtrovou a zbil ho za to.[6]

Jako hodného člověka hodnotí také strážmistra Bedřicha Peška, který pracoval v táborové kuchyni, kde dohlížel na stravování. Denní příděl sestával z černé kávy takzvané melty, polévky a 20 dkg chleba. Ředitel Janovský vězně o příděly jídla okrádal, zásoby si nechával místo do skladu vykládat do svého bytu a odvážel je autem do Prahy. Často chyběla i sůl na ochucení polévky z tuřínu. Lépe se měli jen vězňové, kteří pracovali mimo tábor například na lesních pracích. Vařilo se jim tam lépe a občas jim přilepšili lidé z vesnic.

Pflegerová byla přidělena na marodku, kde vypomáhala doktoru Beckovi[7], měřila teplotu, obvazovala boláky a podávala aspirin, jediný dostupný lék. Díky této práci byli ona i její syn očkováni proti tyfu a úplavici, podobně jako ostatní vězeňkyně, které pracovaly pro zaměstnance tábora. Když se v táboře rozšířil tyfus, byli dokonce ubytováni v ubikaci mimo tábor, aby tyfus nezanesli mezi dozorce. I tak se někteří nakazili, mimo jiné Hejduk. Velitel Janovský Pflegerové přikázal starat se o něj 24 hodin denně, ale s ohledem na dvouletého syna se jí podařilo usmlouvat, že bude o Hejduka pečovat jen ve dne. Starala se o něj po dobu tří týdnů.

Na doktora Becka vzpomíná jen v dobrém, možná jí i zachránil život. Všiml si totiž, že má zraněnou nohu, odřený nárt o dřevák. Už modrající nohu jí rozřízl a ránu vypálil kapesním nožem nahřátým nad svíčkou. Po zbytek života měla viditelnou jizvu.

Především během epidemie tyfu a úplavice umírali v táboře denně vězni. Jejich těla byla vynášena na hromadu ke studni, kde je přikryli dekami, než je odvezli do lesa. Tam je ​„zahrabali jak dobytek“ – naházeli je do jámy a posypali vápnem. Před tyfovou epidemií se ještě pohřbívalo na hřbitově v Mirovicích, kam odvezli i Pflegerové dceru, která zemřela 2. prosince 1942.

Pflegerová vzpomíná na dva transporty do Osvětimi vypravené z Let. Před prvním vyzvali ženy, aby se přihlásily ty, které chtějí ven na práci; budou prý mít mj. možnost posílat dětem balíčky na přilepšenou. Přihlásilo se jich asi 90 a z nich jich 80 vybrali, ale místo na práci jely rovnou do Osvětimi.[8] Dále vzpomíná na selekci, kterou prováděli doktor Kuchař a Mareš: prohlíželi vězňům chrup a prohmatávali jim lebky. Asi 60 vězňů poslali na levou stranu a zbylé na pravou, ti pak byli všichni autobusy odvezeni a skončili v Osvětimi. Pflegerová měla štěstí a i se synem v Letech zůstala. Vedení tábora převzal po zlodějském veliteli Janovském [Štěpán] Blahynka, vrchní strážmistr ze [zrušeného tábora v] Hodonínku, člověk přísný, ale spravedlivý. Dohlížel na to, aby dostávali všichni své příděly jídla, zajistil náležitou lékařskou péči a podobně. Nakonec jim byly v kanceláři vydány jejich doklady a byli propuštěni, jen několik vězňů zůstalo, aby celý tábor spálili.

[1] V 1938 byl již prezident Tomáš G. Masaryk tři roky po smrti. Je pravděpodobné, že došlo k záměně s rokem 1927, kdy byl přijat zákon 117/1927 ​„o potulných cikánech“, který tzv. ​„cikánské legitimace“ zaváděl a v roce 1929 se také konalo sčítání tzv. cikánů. To by také vysvětlovalo, proč legitimaci neobdržela i Božena. Dětem do 14 let se legitimace nevydávaly.

[2] Jména neuvedena.

[3] Božena Pflegerová byla vězněna v tzv. cikánském táboře v Letech pod. ev. č. 69 (od 5. 8. 1942 do 27. 5. 1943, kdy byla propuštěna), pod stejným číslem je od 29. 8. 1942 veden i její syn Vlastimil (nar. 1941); dne 2. 9. 1942 se jí zde narodila dcera Berta Štěpánka, která 2. 12. 1942 v táboře zemřela. (ed.)

[4] Antonín Havrda, dezinfektor, zaměstnanec pražské epidemiologické stanice (ed.)

[5] Blíže nespecifikován.

[6] Dozorce Josef Luňáček je často hodnocen vězněnými Romy i samotými kolegy dozorci negativně, je proto otázkou, zda pamětnice nemyslí daná slova ironicky, anebo zda naopak s ohledem na zmíněnou příhodu s odhalenou nevěrou svého muže nenahlížela na tohoto dozorce z jiného úhlu pohledu. (ed.)

[7] Buď jde o lékaře MUDr. Alfréda Mílka nebo pravděpodobněji spíše o MUDr. Michaela Bohina. Tito doktoři v táboře působili jako vězeňští lékaři. O lékaři jménem Beck není v literatuře o táboře v Letech žádná informace. (ed.)

[8] Myšlen je nejspíš transport z 2. 12. 1942 s 93 muži a ženami (ed.)