Božena Růžičková

Božena Růžičková byla nejstarší z devíti sourozenců, jeden zemřel jako dítě. Matka se jmenovala Aloisie Růžičková, otec se živil jako kotlář. Jezdili s maringotkou, v níž rodina bydlela, a děti proto nechodily do školy. Pomáhaly otci při práci, například čistily kotle, které opravoval a vyráběl pro domácnosti a malé provozy. Rodiny se dotkl zákaz tzv. kočování [zákon č. 117/1927 Sb. o potulných cikánech] a museli se usadit; nadále přitom bydleli v maringotce. Za Německa[1] nás potom rozstrkali, říká Božena Růžičková, která poté bydlela se svým snoubencem v obci Lobeč.

[1] Po okupaci. (ed.)

Když Růžičkovou odvezli z Lobče do Letů, byla těhotná. Romy transportovali[1] hromadně vlaky a po příjezdu je ostříhali dohola. Růžičková vzpomíná na ředitele,[2] který je nechal druhý den nastoupit a řekl jim: ​„Brána se před váma votevřela, brána se za váma zavřela – a votuď nemáte žádnej návrat.“

V táboře byly dřevěné baráky, vězni spali v postelích nad sebou a na přikrytí dostali deky. Táborovou kuchyni měl na starosti [dozorce Bedřich] Pešek, který vězně bil bejčákem třeba jen za to, že stáli špatně ve frontě, a okrádal je o jídlo. Doslechla se, že tam měli [dozorci] sklep, do něhož si pro sebe schovávali máslo a jiné potraviny určené dětem. Děti dostávaly k jídlu tenký krajíček chleba a půl litru mléka. Uprostřed tábora bylo vysázené zelí, ale když si ho děti chtěly utrhnout, byly bity.

Vzpomíná, jak jednoho starce pověsili na kůl a nechali ho tam asi dvě hodiny; pak ho odvezli.

Podle Boženy Růžičkové se pohřbívalo do jámy; když bylo mrtvých víc, použili vápno a jámu zaházeli hlínou.

[Vězni] chodili pracovat, pouze staří a nemohoucí zůstávali v táboře. Přestože byla Růžičková těhotná, pracovala v lomu; na táborové marodce pak porodila holčičku. Při porodu jí pomáhala starší žena, která s tím měla zkušenosti; dítě se narodilo v pořádku, ale dlouho nepřežilo.[3] Božena Růžičková z tábora v roce 1942 utekla a musela se schovávat v lesích, kde se k ní pak připojil i její snoubenec, který z Letů také uprchl. Onemocněla však tyfem a odvezli ji do nemocnice, kde ji po čase na základě udání zatkli, převezli ji na gestapo do Jičína a potom do Prahy na Pankrác. Byla odsouzena na šest let; snoubenec dostal trest smrti.

Boženu Růžičkovou odvezli z Pankráce transportem do Německa. Prošla věznicemi v Brémách, v Hamburku a v Lübecku. Mimo jiné přežila pochod smrti; když už nemohla dál, sedla si do sněhu a čekala, že ji zastřelí jako ostatní, naložil ji vlasovec na vůz a zachránil ji.

Osvobození britskou armádou se dočkala v Lübecku; poslali ji do repatriačního tábora, kde se o ni postaral švédský Červený kříž.

[1] Není uvedeno kdo.

[2] Přesněji velitele tábora, kterým byl Josef Janovský. (ed.)

[3] Markéta Růžičková, nar. 16. 10. 1942, zemřela 23. 12. 1942. (ed.)

Božena Růžičková se po válce vrátila do Prahy sama; rodiče i mladší sourozenci zahynuli v koncentráku. V Praze se také počátkem 50. let provdala za Čeňka Růžičku, vdovce s podobným osudem, s nímž se znala už před válkou. Odstěhovali se za bydlením a prací do Liberce a narodil se jim syn. Po manželově smrti se přestěhovala k příbuzným.

Božena a Čeněk Růžičkovi byli kmotry Čeňka Růžičky, spoluzakladatele a předsedy Výboru pro odškodnění romského holocaustu v České republice, jenž se od roku 1997 zasazoval o likvidaci vepřína na místě bývalého tábora v Letech.