Eduard Daniel

V březnu 1943 byli všichni Romové předvoláni do Oslavan na četnickou stanici. Během procedury zapisování do seznamů a snímání otisků prstů si Eduard Daniel všiml, že seznam je nadepsaný Auschwitz.

Danielova rodina žila v osadě v Oslavanech, která čítala asi sedmdesát obyvatel. Část z nich odvlekli do tábora v Hodoníně u Kunštátu již v srpnu 1942, odkud některé díky úplatkům zase propustili. To byl i případ Eduarda Daniela. Jak říká, dlouho se ale z nabyté svobody netěšili.

Ani né rok nato, v březnu 1943, četníci většinu romských obyvatel deportovali do Brna, kde je soustředili v maštalích městských jatek. Doma v Oslavanech zůstaly jen děti Danielovy tety Amálie – Antonín, Anděla, Anna, Růžena a Vlasta.

Na sběrné místo, do objektu plného hnoje a špinavé slámy, je nahnali jako prasata, jak říká, a tam zůstali, dokud nebyl sestaven seznam na transport. Denně tam docházel německý kriminální policista [Franz] Herzig, který dle rasových znaků určoval, kdo bude zapsán do transportu. Prý se na něm ocitli skoro všichni. Mezi propuštěnými byla Anna Danielová z Oslavan, Češka, která se s dětmi vrátila do rodného Zbýšova, ale její manžel Cyril Daniel byl odvlečen. Bratranec Danielovy matky Jan Daniel měl za družku rovněž Češku, jmenovala se Lišková,[1] ta ovšem byla i s dcerou a synem do transportu zařazena.

Na brněnských jatkách se někteří Češi nechovali dobře a těžili z dané situace, jako například protektorátní policista [Arnošt] Dubový, jenž bral úplatky, přestože věděl, že nemůže zařídit, aby dané osoby byly z transportu vyřazeny. Na vlastní oči ho Daniel viděl, jak vzal peníze asi od sedmdesátiletého starce, který ho prosil o přímluvu – Dubový si od něj bankovky vzal s tím, že již o něm mluvil s rozhodujícím člověkem, ale přitom se s Herzigem bavil o něčem úplně jiném.

Před odjezdem nahnali muže, ženy, starce, malé děti, všechny bez rozdílu do nákladních vagonů, zadrátovali dveře a jelo se – bez vody, bez jídla, ani kbelík na vykonání potřeby tam neměli. Do Osvětimi přijeli se setměním, vlak ale zastavil v polích před civilním nádražím, kde byla připravena nákladní auta, která měla zadržené Romy odvézt do koncentračního tábora. Daniel ani řada dalších nejen z Oslavan nerozuměla německy, proto když esesáci rozrazili dveře vagónů a řvali německé povely, zůstala většina Romů bezradně stát uvnitř. SS se psy je proto kolbami vyháněli ven na nákladní auta. Daniel pomáhal vystoupit své sedmasedmdesátileté babičce Tereze, která nesla ranec s peřinami, čtyřletého syna tety Leopoldy si vzal kolem krku a druhého, třináctiletého, pobídl, aby se ho chytil za kalhoty, až sleze dolů. Takto se jim podařilo zůstat pohromadě a dostat se společně na jedno auto. Po příjezdu do tábora je nahnali do přijímacího baráku, jídlo měli nějaké s sebou z domova, jinak byla v místě, kde se ocitli, situace katastrofální, jak říká – lidé si neměli kam lehnout, odevšad se ozýval křik dětí a vystrašené bědování dospělých.

[1] Křestní jméno není uvedeno.