Elena Lacková
Elena Lacková (1921, Veľký Šariš, okres Prešov – 2003, Košice) byla romská spisovatelka, básnířka a dramatička, jedna z vůdčích osobností etnoemancipačního hnutí Romů na Slovensku. Poezii začala psát už před válkou jako školačka. Nadějnou tvorbu Eleny Lackové přerušila válka: týden před jejími osmnáctými narozeninami byl vyhlášen Slovenský stát a rodina začala čelit represím. V roce 1940 se provdala za Jozefa Lacka z Kapušan, který byl následně na rok odveden do tábora nucených prací Petič. V listopadu 1943 zažila s rodinou likvidaci jejich osady.
Po válce vstoupili s manželem z přesvědčení do KSČ a začali se věnovat osvětové činnosti. V roce 1948 napsala svou první divadelní hru Hořící cikánský tábor o perzekuci Romů za druhé světové války, nacvičila ji s vlastním souborem a poté s ní objížděla celé Československo. Vychovala 5 dětí a ve svých 42 letech se přihlásila k dálkovému studiu na Fakultě novinařiny a osvěty Univerzity Karlovy, kde v roce 1970 jako první Romka ze Slovenska promovala. Bylo jí 49 let a tou dobou už měla devět vnoučat.
Lacková je autorkou řady textů, rozhlasových a divadelních her. Nejznámější je její autobiografie Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, která vzešla ze spolupráce s indoložkou a romistkou Milenou Hübschmannovou. Za Lackovou jezdila Hübschmannová v letech 1976 až 1984 a její vyprávění nahrávala v romštině. Přepsané, přeložené a redigované vzpomínky se podařilo vydat až v roce 1997 v nakladatelství Triáda.
Elena Lacková byla jako první romská osobnost oceněna vysokým státním vyznamenáním – Řádem Ľudovíta Štúra III. třídy, které jí udělil slovenský prezident Rudolf Schuster v roce 2001. Slovenský prezident ji rovněž vyznamenal pamětní medailí za celoživotní úsilí přiblížit hodnoty romského národa neromské společnosti a za umělecké ztvárnění holokaustu Romů.
