František Daniel

Jan Daniel, otec Františka Daniela, se narodil v roce 1888. Vyučil se u Vyškova a v Chvalkovicích se stal obecním kovářem. Obec mu postavila jednopokojový domek, který otec rozdělil a jednu část využíval jako jednoduchou kovárnu, v níž měl po předcích poděděný měch. Jako kovář byl vyhlášený svou zručností, vyráběl například řetězy nebo kování, a míval i zakázky od stavitelů, dělal třeba matice na kolejnice. Matka Františka Daniela, Marie Danielová, se narodila jako Daňhelová taktéž v roce 1888 ve Svatobořicích, její matka pocházela z rodu Holomkových. Prý byla hezká, měla světlou pleť i vlasy, oblíbili si ji i sedláci, k nimž chodila pomáhat na pole. Uměla si prý zjednat pořádek – říká, že když například přijeli Vlachy [olašští Romové (ed.)], požádala je, aby jim nedělali ostudu.

František Daniel měl jedenáct sourozenců, z toho patrně devět sester. V roce 1915 se v Novém Rousínově narodila Rozálie, Marie zvaná Máňa se narodila v roce 1922, sestra Štěpka zvaná Štefka/Štefina zemřela ještě před válkou na takzvanou šestinedělní tuberkulózu a nejmladší ze sester se jmenovala Mila.

Od svých pěti nebo šesti let pomáhal František Daniel otci dmýchat měchy. V zimě roku 1928 ho obec v čele s místostarostou Zetkou poslala do výchovného ústavu v Moravském Krumlově, protože byl, jak sám říká, darebák. Vychodil tam měšťanku a později se tam vyučil kovářem. V ústavu pobýval deset let a nikoho z rodiny nevídal. Jen jednou ho po smrti sestry Štěpky navštívil švagr Ruda, který pocházel z takzvané Kostivárny; dal mu prý sedm set korun a krátce nato se otrávil. Po vyučení vyslyšel přání rodičů a vrátil se do Chvalkovic, přestože se mu do nuzných domácích poměrů nechtělo. Většinu našetřených peněz dal otci, který za ně pořídil krávu, nové vybavení a hrnce.

Do roku 1938 si vydělal šestnáct tisíc korun, většinu rozdal rodičům a sourozencům. Vzpomíná také na Romy ze Strážnice, jejichž děti měly světlejší pleť. Chodili oblékaní v krojích jako ostatní vesničané, navštěvovali kostel, a jak říká, zapadli mezi gádže. Současně uvádí, že tehdy neexistovalo, aby někdo z Romů neměl takzvanou c*kánskou legitimaci; jejich rodina je měla také, přestože žili v Chvalkovicích odjakživa.

Když měly obce v roce 1941 nebo 1942 dodat do transportů lidi,[1] na Moravě tehdy podle něho sbírali většinou Romy. V Chvalkovicích byli jediná romská rodina, otce a dva švagry tedy odvezli na velitelství do Brna. Vydali se proto prosit o otcovo propuštění českého Roma jménem Nový,[2] který měl údajně velké slovo, ale nezařídil nic a oni sami se báli, že si je tam také nechají. Během šesti týdnů poslali otce do Osvětimi a za dva měsíce přišel telegram, že zemřel. František Daniel tomu nemohl uvěřit a vydal se do Polska, aby otci pomohl k útěku. Byl šokován z toho, jak to v Osvětimi vypadalo. Na místě ho chytili a na tři měsíce uvěznili za nepovolené překročení hranice, ale utekl a dostal se domů. Musel se však skrývat, protože v roce 1942 platilo po atentátu na Reinharda Heydricha stanné právo a na Daniela byl vydán zatykač. Mnoho Romů z Moravy včetně některých členů jeho rodiny tou dobou internovali v Hodoníně u Kunštátu, matka se sestrou však byly na svobodě. Sestru Rozálii z tábora propustili poté, co dala ve Vyškově českému nadřízenému tábora jménem Zajíc nějaké zlato. Kromě něho tábor řídil říšský Němec Herc [Franz Herzig (ed.)]. Později sestru znovu odvlekli do tábora,[3] spolu s Danielovým švagrem ale neměli značku Z.[4] Když jednou přišel domů, byl tam obecní policajt s německými policisty. Sestru a matku sebrali a chtěli je kousek od Ivanovic zastřelit, ale František Daniel se přihlásil a požádal, aby namísto nich odvedli jeho. Odvezli ho na policejní ředitelství do Brna. Jednomu z mužů, který se s ním na cele ocitl na jednu noc pro opilost, odcizil francouzské zlaté hodinky, které mu po třech měsících posloužily jako úplatek pro Zajíce, aby ho z Brna převezli za rodinou do Hodonína u Kunštátu. Z okna ředitelství totiž sledoval transport žen s dětmi, o nichž se později dozvěděl, že je převáželi do Osvětimi. V hodonínském táboře internovali spolu s Františkem Danielem také zbývající asi třicetičlennou skupinu Romů z Ivančic a Oslavan.

Po příjezdu do tábora ho do knihy zapsal [Miroslav] Výroba, který byl známý tím, že každého nového vězně přivítal fackou. Daniela se ale zastal Zajíc s tím, že je inteligentní a vyučený. V táboře byly bloky zvlášť pro svobodné vězně a pro ženaté a vdané s dětmi. Zpočátku byly celé rodiny na jedné palandě, později dali ženy a muže zvlášť a obě části dělila závora, která se okolo deváté hodiny zavírala.[5] V třetím bloku byli ševci, pod ním marodka, kterou měl na starosti Výroba. Celý tábor byl vybudován na mírném svahu, strážní věže byly na horním okraji. Když se některý z mužů zdržel na bloku u své ženy, čekaly ho kopance a bití. U bloku číslo 1 stály maringotky a vozíky internovaných Romů bez kol a v nich byli nemocní. Nikdo k nim ale nechodil, jen když vězně potřebovali spočítat. Jak říká, poumírali bídou, hlady a trápením.

V sobotu bývala prohlídka, takzvaná čistota. Když četaři u někoho našli vši, dostal bití. Daniel se jednou zeptal Výroby, jemuž se údajně zalíbil proto, že uměl číst a psát, jestli se kontrola provádí i u četařů. Napříště tak odhalili vši u Slávka Daniela, který také dostal bití.

V táboře se vstávalo kolem půl šesté, v šest se vydávala k snídani černá káva, dětem a nemocným občas i bílá. Dále mívali omáčky a nejlepší byly masové koňské a občas i vepřové konzervy, v nichž však někdy byli červi, takže člověk musel dávat pozor. Večeře se vydávala kolem sedmé nebo osmé hodiny a měli k ní například kroupy. Strava v táboře byla podřadná a rozhodně né výživná, a tak pokud měli někteří Romové v táboře peníze nebo šperky, dávali je Danielovi,[6] aby jim za to přinesl na přilepšenou chleba a cigarety. V táboře také fungoval černý obchod s potravinami a cigaretami, které tam přinášeli příbuzní. Vězňové, kteří s sebou měli peníze, si mohli nakupovat u Výroby a on jim částku strhl z konta – za pecen chleba se údajně platilo sedmdesát korun, cigareta stála tři nebo čtyři koruny. Kuchařem byl v táboře Chromý, trestanec, který měl na Romy spadeno, a při čekání ve frontě na jídlo dostávali při sebemenším prohřešku bití. Svobodní dostávali jídlo do vojenských šálků, ti s rodinami měli hrnce, kontrolovalo se však, aby žádný nedostal víckrát než jednou – k tomu sloužily karty, které obvykle děroval Výroba, ale někdy i Květa,[7] která pomáhala dětem na svět. František Daniel se s ní znal ještě z doby před válkou, kdy byli kamarádi, a říká, že měla údajně velký vliv na Výrobu, jenž do ní byl zamilovaný. Kromě ní tam sloužila další romská ošetřovatelka Máňa [Marie Chvalkovská (ed.)]. Na základě toho, co říkali romští vězňové převezení do Hodonína u Kunštátu z tábora v Letech u Písku, si František Daniel myslí, že strava v Hodoníně byla lepší než v Letech. Do letského tábora dokonce z Hodonína dováželi některé potraviny, například vločky, mouka nebo moučkový cukr. Za zásobování hodonínského tábora byl zodpovědný [Antonín] Růžička, který spolu s Bohumilem Danielem a dalším nejmenovaným [patrně Tomáš Ondráš Růžička (ed.)] jezdili pro zásoby do nedalekých Nedvědic. Růžička měl psa, kterého s oblibou pouštěl na vězně; pes jim trhal šaty a kousal je do krve.

František Daniel říká, že vážil devadesát kilo a v táboře si na něj kromě Kastla z kuchyně [Pius Tastl, rakouský Rom (ed.)] nikdo netroufl. Když měl jednou za něco dostat bití, řekl mu Výroba, aby při vykonávání trestu nahlas křičel, ovšem mlátil vedle něj. Také mu nabídl místo na ošetřovně. Vzpomíná na krutého romského dozorce jménem [Blažej] Dydy, který vězně trýznil. Jednou se Daniel zastal ženy, která měla dřevěnou nohu. Když ji Dydy kopl, Daniel ho ztloukl, potom ale zbili i jeho; říká, že často doplácel na svou povahu, když se zastával druhých. Vzpomíná také na [Raimunda (ed.)] Nového, kterého internovali v Hodoníně u Kunštátu, ovšem skončil v Berlíně a byl popraven – podle Daniela kvůli tomu, že bral od lidí úplatky a sliboval jim, že zařídí, aby nemuseli do transportu. Četníci měli v táboře údajně velkou moc, mohli kohokoli zlikvidovat; například vězni Tomáši Holomkovi rozbili brýle, zfackovali ho a poslali ho do Osvětimi.

Vězňové hodonínského tábora pracovali denně osm až dvanáct hodin za každého počasí na výstavbě silnice. Měli jen krumpáče a lopaty, tvrdší vrstvy se odstřelovaly a hlínu a kameny pak odváželi vozíky.

Vypráví také o hodném židovském lékaři [Alfrédu] Mílkovi , kterého transportovali do Polska a Daniel se s ním potkal opět v Birkenau. Když v táboře vypukl tyfus, museli se desátníci a četaři vystěhovat z baráku, v němž pak byla zřízena nemocnice. Františka Daniela a Tomáše Holomka tam poslali, aby pomáhali nemocným, nosili jim jídlo, udržovali pořádek a vynášeli fekálie. Daniel říká, že podle něho tam vši záměrně nastrčili; viděl sbírat šatové vši a stinky do sklenek. V táboře také často umírali novorozenci, protože neměli plínky – jak říká, jedno k druhému. Účastnil se pohřbů v nedalekých Černovicích, nosíval dětské rakve. Na tamním hřbitově zpočátku zemřelé vězně [nejen děti] pochovávali, farář dokonce vykropil hrob. Když však začal počet úmrtí narůstat, obec se podle Daniela zalekla tyfové nákazy a mrtvé proto začali pochovávat do jámy za táborem. Když někdo zemřel, dali svlečené tělo do márnice na stůl, zabalili ho do modrého papíru, ovázali provázkem a odnesli do jámy. Pod kuchyní byla dílna, v níž tamní civilní zaměstnanec vyrobil asi třímetrový dřevěný kříž. Pokud patřil zemřelý k příbuzným, jeho tělo do jámy položili, jinak tam ale mrtvé házeli zleva doprava, nasypali na ně hlínu, a když byla řada plná, pokračovalo se dál.

Jednou za měsíc přijížděli do tábora lidé z brněnského ředitelství a velmi nemocné nebo velitelům nesympatické vězně vybírali do transportu do Birkenau. Shromáždili je u vrátnice a potom přijeli esesáci, ale české vedení se snažilo akci zdržovat s odůvodněním, že mezi vězni jsou nakažení tyfem. Nakonec zbylo v táboře asi třicet vězňů. František Daniel se držel se sestrou Máňou, ale spolu s Holomkem ho Výroba poslal do postele, kde měli předstírat, že nejsou schopni transportu; od sestry se proto musel oddělit. Máňa nakonec odjela do Birkenau, kde Romové z Hodonína obývali blok číslo 9. Zbylí vězňové zůstali v Hodoníně měsíc kvůli úklidu tábora. Strava už tehdy byla lepší, najedli se prý dosyta. Poloviční Romy nakonec propustili a ostatní odvezli do Brna do robotárny, kam přivezli další Romy z Moravy. Společně s posledním romským hromadným transportem z protektorátu poslali Františka Daniela 28. 1. 1944 do Birkenau. Říká, že to bylo peklo – pršelo, lidé plakali, na hranicích je předali příslušníkům SS. Od dubna do května 1944 byl v Buchenwaldu a potom byl nasazen na práci v táboře Dora– Mittelbau.

Válku nepřežili rodiče a sedm sester včetně nejmladší Mily, která zahynula se svým ani né ročním synkem.

[1] Patrně osoby považované za takzvané asociály. (ed.)

[2] Raimund, inklinoval k okupantům. (ed.)

[3] V roce 1943 transportem pro takzvané asociály do tábora Auschwitz I, o rok později do Ravensbrücku. (ed.)

[4] Z*geuner.

[5] V říjnu 1942 zprovoznili další dva starší dřevěné baráky, menší pro vězně, druhý menší sloužil od prosince 1942 jako izolace; počátkem následujícího roku se otevřely další dva ubytovací bloky. (ed.)

[6] Bohumil, měl na starost maštale a koně, s nimiž jezdil mimo tábor pro jídlo. (ed.)

[7] Marie Ondrášová, romská táborová ošetřovatelka. (ed.) Viz její vzpomínka v databázi.

František Daniel válku přežil společně se sestrou Rozálií. S první manželkou Hermínou zvanou Jarka nebo Jarina, rozenou Holomkovou, se seznámil v hodonínském táboře. Byla mimo jiné sestřenicí právníka Tomáše Holomka. Podruhé se oženil s Margitou, rozenou Gáborovou. Měl dvanáct dětí. Dlouhodobě spolupracoval s Muzeem romské kultury v Brně.