František Vrba

František Vrba se narodil ve Zbuzanech u Prahy v maringotce. Měl dvanáct sourozenců, z toho sedm zemřelo přirozenou smrtí. Jeho otec Ferdinand Vrba[1] byl slepý a živil se po hospodách hrou na harmoniku; kromě toho obchodoval s koňmi. Matka Jana Vrbová, za svobodna Tichá,[2] byla světská a se svým budoucím manželem se seznámila na koňském trhu, kam jezdívali s dalšími světskými, rodinou Verdchajnových. František Vrba se už jako malý chlapec učil od svého dědečka, jak při obchodování koně správně posoudit a vydělat; rozdíl v ceně mohl dělat třeba padesát korun a za to se mohla koupit litka, jak říká. [Podle pamětníka to byl slangový výraz pro alkohol ​„mezi koňákama a na vesnici (…); chlapi chodili na litku nebo posílali děcka se džbánkem (pro pivo)“. (ed.)] Rodina Vrbových jezdila od jara do podzimu v maringotce, nejčastěji po vesnicích v okolí Kladna směrem k obci Radotín.[3] Zimní stanoviště měli na Pankráci u michelského kostela [patrně kostel Narození Panny Marie v Praze 4 – Michli], kam se sjížděly i ostatní rodiny světských – jmenovitě uvádí Chadrabovy, Klocovy a Vintrovy. Vypráví, že světským říkali chále, když byli prásto. [„Chalo“ je označení pro světského, který není Rom, ​„prásto“ je Rom rituálně nečistý, vyloučený – tzn. jde o komentář týkající se romské identity.]

[1] Narozen 1904. (ed.)

[2] Narozena 1908, Doksy. (ed.)

[3] Dnes Praha 16.

O tom, co bylo za války, ví František Vrba spíš z vyprávění, když maminka s tatínkem nadávali [na dobu minulou]. Četnictvo šlo po Romech pořád. Když se sjela širší rodina, tak tety a strýcové vyprávěli a plakali, ale on jako dítě tyto hovory poslouchat nesměl.[1]

Vzpomíná na tábor [tábor pro Romy a Sinty v Letech u Písku], jak se tam nevidomý otec nemohl sám pohybovat a Vrbovy sestry[2] ho vodily na záchod. Koupat se chodili hromadně do rybníka, malé děti musely zůstat u kraje, starší směly dál do vody. Maminka pana Vrby pracovala v prádelně. Ženy se snažily přilepšovat dětem pečenými bramborami z kuchyně. Malé brambory, které nechtěly vězeňkyně loupat, házely do kamen do popela a pečené je pak tajně dávaly dětem.

Po propuštění z tábora[3] bydleli v letech 1943 – 1944 v Arizoně v Jinonicích. Matka Františka Vrby pak po propuštění z tábora pracovala jako vedoucí kuchyně ve Waltrovce.[4]

[1] Patřilo to k zásadám slušného chování v komunitě českých Romů, děti byly vedeny k úctě k starším, neslušelo se, aby se účastnily vážného hovoru dospělých. (ed.)

[2] S rodinou byly internovány Josefa (narozena 1936) a Růžena (narozena 1935). (ed.)

[3] Rodina byla z tábora v Letech propuštěna 8. 9.1942. (ed.)

[4] Bývalý strojírenský podnik Walter, a. s., v Praze 5 – Jinonicích vyrábějící nejdříve motocykly a motorové tříkolky, později i automobily a letecké motory.

František Vrba pracoval po válce s koňmi. Oslovil ho, jak říká, Venca [Václav] Kotek, zda by jim nepomohl organizovat divadelní pouť.[1] Pro tyto účely vyrobil pětimetrový valník a s koňským spřežením se jako kočí pouti účastnil.

Kolem roku 1960 se rodina byla v Letech u Písku podívat. Byli tam s dvěma vozy. Vše bylo zarostlé a prasečák[2] tam ještě nebyl. Maminka pana Vrby jim popisovala, kde která táborová budova stála, a omdlela tam, dcery ji musely křísit. Pak se tam byli na přání maminky podívat ještě jednou, byla už těžce nemocná, nevystoupili ani z auta.

Později se z médií dozvěděl, že to tam [pietní místo] renovují, a tak se tam byl podívat sám s bratrem. Nadával na to, že se dovolilo, aby tam vyrostl prasečák.

[1] Pamětníkem zmiňovaný Venca Kotek byl kulisák, později herec a manažer pražského Divadla Járy Cimrmana Václav Kotek (1953 – 2019). Poutí je míněna Divadelní pouť, která se konala na Střeleckém ostrově v Praze v roce 1985; více o pouti viz https://www.divadelni-noviny.c…. 15. 10. 2019.

[2] V bezprostřední blízkosti místa někdejšího tábora byl v letech 1972 – 1974 vybudován velkokapacitní vepřín o deseti halách, další tři haly zasahující do půdorysu jihovýchodního cípu bývalého tábora byly přistavěny na konci 70. a počátku 80. let 20. století.