Helena Bílá

Helena Bílá se narodila a vyrůstala se čtyřmi sestrami v romské osadě asi padesát metrů za vsí Malé Kapušany. V osadě stálo šest domků, v nichž byla jediná místnost, všichni tamní Romové byli spříznění a jediným zdrojem vody byl potok. Maminka Ilona[1] pocházela z obce Vagaš[2] a chodila vymazávat sedlákům pece výměnou za naturálie nebo prodávala na trzích v Prešově křen, otec Karoľ[3] se živil jako zedník a prodával nepálené cihly, dědeček obchodoval s dobytkem.

[1] Příjmení není uvedeno.

[2] Dnešní Šarišská Poruba.

[3] Příjmení není uvedeno.

Helena Bílá popisuje, že ve vsi žilo před válkou hodně Židů. Její otec docházel na výpomoc do rodiny místního řezníka. Jednoho dne však všechny odvezli ve vagonech pryč.[1]

V Malých Kapušanech byli za války gardisti. Helena Bílá vzpomíná především na Maňkošovy. Jednoho Maňkoše[2] se báli, pokusil se znásilnit tetu Heleny Bílé. Do vsi si Romové netroufli vstoupit, z osady tam chodila jen její maminka, protože měla tak světlou pleť, že nevypadala jako Romka.

Otce Heleny Bílé spolu s jeho bratry Šľepim, Lajošem, bratrancem Francem a švagrem Jožim[3] odvezli jednou v noci do pracovního tábora Petič. Otec tam strávil čtyři měsíce a po návratu popisoval strašné podmínky, například i to, že se s bratry museli pro zábavu gardistů mlátit lopatami.

S matkou a se sestrami se Helena Bílá uchýlila k prarodičům do Vagaše, kde se k nim později otec připojil. Romové z Vagaše podporovali partyzány, dvanáct se jich k nim přidalo – mimo jiné i strýc Ďula Gabčo, který přišel o tři prsty a musel být ošetřen v nemocnici v Košicích. Po návratu k rodině je odvedl do lesa Bukovina nedaleko Vagaše a pomohl jim se skrývat až do příchodu ruských vojáků a konce války.

[1] Není specifikováno kdo.

[2] Křestní jméno není uvedeno.

[3] Příjmení nejsou uvedena.

Rodina se po válce přestěhovala do Prahy. Helena Bílá stihla na Slovensku nastoupit na několik dní do školy, ale kluci z vesnice ji zmlátili, proto už se do školy nevrátila a ani po příchodu do Čech do školy nezačala chodit. Dodnes se umí jen podepsat.

V roce 1954 se v Roztokách u Prahy seznámila s manželem Imrichem. Brzy dostali přidělený byt v obci Sedlec. Ještě než v roce 1956 narukoval manžel na vojnu, narodili se jim syn Honza a dcera Ilona. Imrich sloužil dva roky a dva měsíce na Šumavě u vojenské posádkové správy. Když se z vojny vrátil, vzali se na spontánně zorganizované dvojité svatbě – společně s Imrichovou sestrou, která si vzala Josefa Žoltáka. Helena s Imrichem vychovali šest dětí; jejich syn Imrich tragicky zahynul jako pětadvacetiletý po úrazu v uranových dolech.

Přibližně dvacet let žili v obci Dětřichov v domku, u kterého měli hospodářství se zvířaty. Pak se na deset let přestěhovali do Brandýsa, aby měly dospívající děti lepší podmínky. Pracovali tam ve fabrice, a když podnik převzala francouzská firma, odešli za sestrou Heleny Bílé do Prahy-Vysočan; po dalších 16 nebo 17 letech se odstěhovali do severních Čech.

Helena Bílá pracovala jako lisařka a kuchařka. Nostalgicky vzpomíná na dobu komunismu, kdy si člověk prací vydělal dost peněz na to, aby pokryl své životní náklady.