Helena Študiová

Helena Študiová vzpomíná, že v době, kdy jejího muže odvedli do tábora, měli pět dětí. Celkem podle ní odvedli jedenáct Romů. Její muž byl odveden do Německa[1] a dobu jeho nepřítomnosti líčí jako období nouze a starostí, jak uživit děti. Manžel se asi po roce a půl vrátil domů v zbědovaném stavu – dovezl ho neromský Slovák, který vozil poštu z Prešova. Študiová uvádí, že její muž v táboře trpěl bitím, těžkou prací a hladověním; z hladu prý chtěli jíst i boty. Později si lidé jejího manžela, primáše, najímali jako muzikanta na svatby.

[1] Bližší určení neuvádí.

Po válce se snažila vydělat na živobytí a postarat se o děti. Ze vzpomínek není zcela patrný jejich počet, nejspíše jich později bylo celkem deset či jedenáct. Jezdila prodávat slaninu do Čech, do Dvora Králové, do Prahy [patrně se zde vrací do období brzy po válce, kdy lidé (nejen Romové) ze Slovenska vozili do Čech slaninu a jiné produkty, jichž byl v Čechách nedostatek, a měnili je buď za cukr, kterého bylo málo zase na (východním) Slovensku, anebo je prodávali; státní úřady to považovaly za černý obchod, a pokud někoho přistihly, často byl zavřen (ed.)]. Jejich rodina byla početná, proto pro ně chtěla postavit větší dům. Deset let pracovala v rukavičkárně, potom v lese okopávala stromky, následně pracovala pět let u zedníků. Na závěr rozhovoru na otázku po přítomnosti partyzánů v obci zmínila nejmenovitě jednoho muže, který v obci bydlel i v době rozhovoru.