Některým Romům z Moravy se podařilo uprchnout z protektorátu na Slovensko, takže se zachránili. Schovávali je i Slováci, například Kýra,[1] Frantu[2] nebo Karla[3] ze Svazu Romů [Svaz Cikánů-Romů].
Nejstaršího bratra Ignáce Zimy odvedli k vojsku a spolu s dalšími Romy – například s bratrem Františky Zimové Matějem – se v Rusku dostal zajetí. U partyzánů byli z místních Romů Palko,[4] dále Ferda[5] a také Izák.[6]
Gardisté zacházeli s Romy hrozně. V zimě je třeba vytáhli z domu bosé na sníh, nedovolili jim ani vzít si boty. Mezi gardisty byli hlavně muži z bohatých selských rodin, jen asi dva z nich pocházeli z chudých poměrů.
V době, kdy se Ignác Zima s rodiči a sourozenci schovával v lesích kolem Smolničky[7] a Šaštína, si Němci u nich v domě udělali sklad munice a přímo před domem měli protiletadlové dělo. Když se Zimovi vrátili, otec, zkušený voják, rozhodl, že vykopou dva metry hlubokou jámu, do níž munici vynosili a zahrabali.
Když přišli Rusové, vnímali to místní Romové nejdřív jako vysvobození. Potom však ruští vojáci začali chodit za jejich ženami, a tak se i ty starší musely schovávat třeba pod postelí a mazat se mourem, aby byly ošklivé.[8] Němci takoví nebyli, Ignác Zima říká, že nejspíš byli moc fajnoví, než aby si něco začínali s cikánkami. Jeden Rus, Míša, přijel do osady na kole a šel za Kori, které se říkalo Slepá,[9] bylo to Luckovo děvče.[10] Její otec zaslechl z domu křik a pláč, a tak vběhl dovnitř, Míšu vyhodil, zbil ho a rozlámal mu kolo. Rus musel odejít pěšky, a když se jeho velitel doslechl, co se stalo, chtěl ho prý zastřelit. Rusové ale Romům dávali jídlo, pro které si k nim děti chodily s konvičkami. Ignác Zima vzpomíná, že chtěl s ostatními dětmi ochutnat i kouření, ale kvůli cigaretám museli dělat takzvané křepelky – lehnout si na záda a třepat rukama a nohama. Rusové prý stáli kolem nich a strašně se tomu smáli.
Vzpomíná si také, že když přecházela fronta a oni se schovávali ve vesnici u sedláka ve sklepě, byli tam s nimi i Maďaři v žlutých uniformách. Báli se Rusů, protože Maďarsko bojovalo na straně Němců. Bučkova holčička,[11] která byla ještě v peřince, však začala hrozně plakat, a tak je Maďaři vyhodili, protože se báli prozrazení. Schovali se tedy ve stáji, kde zase začal vyvádět Kalnáččin kluk.[12] Jeho otec už to nemohl snést, a tak nabral močůvku s vodou a dal mu to pít; chlapec prý přestal brečet a vůbec nic se mu nestalo.
[1] Křestní jméno není uvedeno.
[2] Příjmení není uvedeno.
[3] Karel Holomek, jeden z nejvýznamnějších romských vzdělanců a představitelů etnoemancipačního hnutí před rokem 1989 i po něm.
[4] O partyzánu Palkovi z Kopčan hovoří i Bartoloměj Daniel (ed.), viz jeho vzpomínka v této databázi; Palkovo příjmení není uvedeno.
[5] Příjmení není uvedeno.
[6] Příjmení není uvedeno.
[7] Patrně obec Smolinské.
[8] Viz svědectví Kolomana Pompy: když se vojáci slovenské armády vraceli z Itálie přes západní Slovensko, lidé je vítali jako ochránce před Rusy znásilňujícími ženy. (ed.)
[9] Není blíže uvedeno.
[10] Není blíže uvedeno.
[11] Není blíže uvedeno.
[12] Není blíže uvedeno.
