Ján Bartoška

O tom, že na území Slovenska jsou pracovní tábory a jaké v nich panují podmínky, se Ján Bartoška dozvěděl především od očitých svědků, jimž se odtamtud podařilo utéct. Pracovní tábory byly na východním i na středním Slovensku, ale obyvatele ze středního Slovenska vozili úmyslně až na východ, aby jim ztížili případný útěk. Do pracovního tábora se člověk mohl dostat například proto, že odporoval místnímu vysoce postavenému gardistovi. Jako příklad uvádí Bartoška podnikatele a gardistu Ľuptáka z [Banské] Bystrice, který budoval železniční přejezdy.[1] Vězně v [pracovních] táborech mohli beztrestně zabíjet. Pokud byl někdo zastřelen nebo zemřel na nemoc, byl veden jako zastřelený na útěku.

Ján Bartoška popisuje situaci za války, kdy si v hloučku povídaly jeho matka, sestra a švagrová. Přistoupil k nim policista Bednárik[2] a chtěl je chytit, aby je ostříhal. Matce se podařilo utéct, protože Bartoška Bednárika odstrčil a sám pak také utekl, ačkoli Bednárik střílel do vzduchu. Policista ho od té doby hledal a Bartoška se nějakou dobu skrýval. Protože partyzáni z lesů přicházeli dolů mezi lidi, Bartošku oslovil jeden Rus, zda by se k nim nechtěl přidat. Souhlasil a připojil se k partyzánské brigádě Jánošík kapitána [Ernesta] Bielika, kde strávil osm měsíců. Zpočátku jich bylo sedmnáct, později utvořili dva pluky. U partyzánů bylo více Romů, především těch, kteří to měli daleko domů nebo ve válce přišli o rodinu – ti totiž podle Bartošky také hledali smrt.

Brigáda Jánošík působila na rozsáhlém území, Bartoška zmiňuje obce Brezno (kde měli štáb), Telgárt, Vernár, Hranovnica, Helpa, Liptov, Ružomberok, Strážske. Delší dobu byli na Horehroní, kde bojovali na frontě. Zapojovali se do bojů, ale Bartoška říká, že nerabovali. Vztahy v brigádě byly podle jeho slov rovnocenné a říká, že dobré vztahy měli i s ruskými veliteli.

Když partyzáni chystali nějaký útok nebo bylo například nutné vyhodit do vzduchu vlak, nosil Bartoška v batohu na zádech výbušniny, obvykle 15 až 20 kilogramů, aby to neměl příliš těžké a dokázal i utíkat nebo se plazit. Když bylo třeba, musel třeba i v zimě přebrodit Hron nebo Váh.

Často ho posílali se skupinou až pěti mužů shánět jídlo. Protože byl Rom a Romové bydleli často u lesa na kraji obce, vysílali ho k nim na výzvědy, aby zjistil, kde se pohybují Němci.

Ján Bartoška přišel o šest členů své rodiny, které později identifikovali v masovém hrobě v obci Kremnička. Gestapo nejdříve zajalo jeho dvě sestry a švagra. Když se další tři příbuzní dozvěděli, kde jsou, jeli požádat o jejich propuštění, ale také už se nevrátili. Našli je pak zastřelené v hrobě, v němž bylo pohřbeno 350 až 400 Romů z obcí Kremnička, Kremnica, Hronský Kríž,[3] Banská Štiavnica a z okolí.

Bartoška se potom v Kremničce podílel na odkrývání masového hrobu ve vápence. Uměl číst a psát, a tak lidem, kteří tam pracovali, vystavoval výplatní pásky. Viděl tedy, jak to tam vypadá a jakou strašnou smrtí tam lidé umírali.

[1] Nejspíš jde o Andreje Ľuptáka, okresního velitele Hlinkových gard z přilehlého okresu Brezno nad Hronom.

[2] Křestní jméno není uvedeno.

[3] Svätý Kríž, dnešní Žiar nad Hronom.