Jan Horváth
Jan Horváth (1923, Miroľa, okres Svidník – rok úmrtí neznámý)
Sdílet
sdílejte stránku se svými přáteli
nebo zkopírujte odkaz
Načítání formuláře...
Jan Horváth měl tři bratry a čtyři sestry, otec byl kovář a místní lidé si ho považovali. Byli jedinou romskou rodinou v obci, narodil se tam již otec Jana Horvátha.
Jan Horváth byl v zhruba šestnácti letech povolán do Svidníku k odvodu, uvádí, že to bylo pravděpodobně v říjnu 1939, protože v tom čase se na polích sklízely brambory. Odvedeni byli pouze Romové. Horváth strávil zhruba půl roku v pracovním táboře Petič v Hanušovcích nad Topľou. Ženy a Horváthova matka jim tam tajně nosily jídlo. Jan Horváth vzpomíná na nižší počet Slováků mezi převážně romskými vězni, na nízké příděly jídla, mlácení, špínu, všudypřítomné vši a štěnice a také zmiňuje celodenní práci – pokládku kolejí. Líčí, že kuchař jim přidával do jídla prášky, aby neměli hlad – podle Horvátha po nich byli všichni oteklí. O nedělích chodili do kostela a uklízeli tábor. Někteří staří muži si způsobili různá zranění v naději, že budou propuštěni. Jan Horváth byl později na půl roku přemístěn do tábora v Dubnici nad Váhom, který byl tou dobou určen pouze pro muže. Popisuje, že v barácích byly lepší podmínky, ale museli vykonávat těžší práci, za nesplněné normy byli často biti a dostávali menší příděly jídla. Podle jeho slov se tam měl o něco lépe díky neromskému veliteli čety[1] z Bratislavy, který opravoval četníkům motorky. Veliteli totiž pomáhal čistit součástky a dostával za to tajně část jeho jídla. Z tohoto tábora Horváth putoval k odvodu do Ilavy. Tři dny mohl strávit doma, než nastoupil do armády v Trnavě a v Bratislavě, kde je odzbrojili Němci a nahnali je k Lopašovu u Piešťan kopat zákopy. Odtamtud utekl spolu s dalšími lidmi, mezi nimiž byl i neromský poručík,[2] k partyzánům. Společně se tam asi týden schovávali; když přešla fronta, mohli odejít do Lopašova, kde už byli Rusové, kteří jim nařídili pohřbívat padlé vojáky. S potvrzením od Rusů, čtyřmi Romy a jedním Slovákem pak Horváth došel pěšky do Prešova, kde se přihlásil u Červeného kříže a dostal najíst.
[1] Není blíže specifikováno.
[2] Není blíže specifikováno.
Jan Horváth dostal po válce povolávací rozkaz do československé armády. Narukoval do Nitry, Komárna a Chebu. Když mu bylo 25 let, začal žít se svou ženou.
Jak citovat abstrakt
Abstrakt svědectví z: HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, ed. “Po židoch cigáni.” Svědectví Romů ze Slovenska 1939 – 1945.: I. díl (1939 – srpen 1944). 1. Praha: Triáda, 2005, 451 – 460 (ces), 461 – 469 (rom). Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského centra pro romské dějiny, https://www.romatestimonies.org/svedectvi/jan-horvath (cit. 14.02.2026)
Vznik svědectví
Rozhovor proběhl v domácnosti Jana Horvátha a jeho manželky Márie Horváthové, která do rozhovoru rovněž významně přispěla. K Horváthovým přivedla tazatele Helena Demeterová, za svobodna Horváthová – Mária Horváthová je její matka, Jan Horváth nevlastní otec. Helena Demeterová je manželkou Bertína Demetera[1] a švagrovou Vasila Demetera.[2]
Mária Horváthová byla jako dívka vdaná za mladého muže z dobře situované hudebnické rodiny, kterého jí rodiče vybrali. Ze vztahu z vlastního rozhodnutí jako těhotná odešla a rodiče ji poté provdali za Jana Horvátha z chudé, vzdáleně spřízněné kovářské rodiny. Mariinu prvorozenou dceru Helenu vychovávali prarodiče, po babiččině smrti šla jako devítiletá sloužit k sedlákovi.
V části věnované narukování do Komárna Jan Horváth nejspíše hovoří o poslední vojenské službě, kterou vykonával až po skončení války; Komárno totiž leželo v části okupované za války Maďarskem. Editorka upozorňuje, že pamětníci často ohraničují svůj zážitek války jinými historickými událostmi, než bývá běžné. Pro mnohé z nich válka neskončila porážkou nacismu, nýbrž později. Z pracovních táborů často přestupovali rovnou do Tisovy armády, eventuálně k ozbrojeným povstaleckým silám, poté byli odvedeni do nové československé armády, z níž byli mnozí propuštěni až v letech 1946 – 1947.
[1] Viz jeho svědectví v databázi.
[2] Viz jeho svědectví v databázi.
