Jan Ištvan (1924)

Jan Ištvan bydlel s matkou a mladším bratrem Františkem v obci Doubravice [nad Svitavou]. Jeho matka Karla Ištvanová se živila příležitostnou prací, například v cihelně, později byla zaměstnaná v továrně na nádobí Sfinx v Brně.[1] Otec nebyl Rom a s rodinou nežil, ale syna podporoval v učení. Jan Ištvan vychodil obecnou školu, měšťanku a pak i roční nepovinný kurs, takzvanou čtvrtou měšťanku, ve Svitávce. Později, když se učil strojním zámečníkem v továrně na automatické soustruhy Mechana v Brně, si ho otec vzal k sobě. Vzpomíná, že majitel, inženýr Anderle[2] měl za manželku Němku a sám se také dal později k Němcům, ale byl to dobrý člověk. Po třech letech v učení se vrátil k matce a bratrovi do Doubravice, kde bydleli, jak říká, v obecním domě pro chudáky. Už před válkou pociťoval ve škole stejně jako jeho matka v práci jistou diskriminaci kvůli barvě pleti.

[1] Továrna byla zničena koncem války, dnes je na jejím místě obchodní centrum Sfinx.

[2] Ing. Karel Anderle and Co, spol. s r. o. Mechana. (ed.)

Jan Ištvan vzpomíná, že už když mu bylo 14 let, chodili za ním do školy četníci, aby si v Doubravici vyzvedl c*kánskou legitimaci, ale nešel tam, protože měl kennkartu. Říká, že nějaký soupis[1] dělali četníci na příkaz protektorátních orgánů už v létě nebo na podzim 1942; Němcům pak posloužil jako podklad pro výběr osob [do transportů].

V březnu roku 1943 odvezli četníci rodinu vězeňským autem do Brna na jatka. Směli si vzít jen to nejnutnější. Janu Ištvanovi bylo tehdy 19 let. Po čtyřech dnech mu řekli, že je volný a může odejít; domnívá se, že díky přímluvě inženýra Anderleho, pro kterého pracoval. Odmítl však opustit matku s mladším bratrem, a tak ho spolu s nimi a dalšími stovkami Romů odvezli v dobytčích vagonech do [koncentračního tábora] Auschwitz, kde na ně už čekali nastoupení příslušníci SS se psy a s býkovci. Na nákladních vozech je odvezli k vstupní bráně do [tábora Auschwitz II-]Birkenau a znovu všechny zaevidovali. První noc strávili namačkaní v bloku, ve kterém nebyly pryčny, druhý den jim vytetovali číslo a nahnali je do takzvaného c*kánského tábora. Byla zima a Jan Ištván vzpomíná na hromadu těl mrtvých a na skupinu nalehko oblečených vězňů zapřažených do vozu s dřevem, které kápové pobízeli bitím.

Prvních čtrnáct dní byly rodiny v karanténě a zůstávaly na blocích společně. Den začínal vždy apelem, kdy se museli všichni v desetistupu seřadit a čekat, až je Blockälteste spočítá a podá hlášení esesákovi. Pokud čísla nesouhlasila, muselo se sčítání opakovat. Apely tak byly dlouhé a náročné především pro starší vězně a děti. Když někdo padl vyčerpáním, byl konec, říká Jan Ištvan.

Ráno dostávali neslazenou kávu, v poledne polévku z řepy nebo brukev s bramborami, večer kousek chleba a k němu dvakrát týdně kousek játrového salámu apod. Lépe se měli jen vězni, kteří vykonávali nějakou funkci (Blockälteste, Stubendienst, Vorarbeiter, kápo), a potom ti, kteří pracovali v kuchyni a občas se jim podařilo něco ukrást. Kradli i vězňové z takzvaného Kanada-komanda, jež třídilo věci ze zavazadel lidí, které přivezly transporty. Ištvan vzpomíná, že zlatý prsten měl cenu jednoho chleba, vlněný svetr se dal směnit za půlku chleba.

Protože při příjezdu do tábora uvedl, že je povoláním zámečník, byl už v dubnu přemístěn s dalšími řemeslníky a mladými vězni do hlavního osvětimského tábora.[2] Většinou pak pracovali v pískovně, s kamením nebo na stavbách.

Před odjezdem z Birkenau se s maminkou ani s bratrem nemohl rozloučit; matka ležela na marodce a nemohl se k ní dostat. Později se dozvěděl, že když před příchodem sovětské armády tábor pro Romy a Sinty likvidovali, odváželi dospělé vězně v transportech, ovšem děti tam měly zůstat. Matka chtěla zůstat v táboře s Františkem a s dalšími dětmi, které jí svěřily jiné ženy, a tak s nimi šla do plynu.

V hlavním osvětimském táboře už Romy od ostatních vězňů neoddělovali, stejně tak v Buchenwaldu, kam Jana Ištvana odvezli o rok později.[3] V Buchenwaldu strávil 3 týdny v karanténě, pak byl deportován do Dory a následně do Harcunku. Pracoval v podzemní továrně, v níž se montovaly V1 a V2. Později ho odvezli do tábora v Ellrichu, v němž byly velice špatné podmínky. Onemocněl tam a dostával injekce. Po uzdravení považoval za štěstí, že byl opět převezen do Harcunku. To už se blížila fronta, takže dostali čtvrtku chleba a kousek margarínu a vydali se na takzvaný pochod smrti, tj. ustupovali před frontou pod dohledem esesmanů. Ve dne šli po vedlejších cestách, na noc se schovávali ve stozích nebo stodolách. Kdo padl hlady nebo vysílením, byl zastřelen. Když se fronta přiblížila, esesmani a po nich i volkssturmáci utekli, takže vězňové se rozprchli a byli volní. Jan Ištvan vzpomíná, že nějakou dobu zůstal sedět v příkopu u silnice. Kolem projel esesák na motorce a ptal se ho, co to má znamenat, kde je stráž. Když odpověděl, že pryč, Němec vytáhl pistoli a namířil na něj, ale pak mávl rukou a bez výstřelu odjel. Vzápětí už po silnici přijížděli v džípech američtí vojáci.

V nedaleké vesnici Američané bývalé vězně shromáždili a pověřili starostu, aby je ubytoval. Ištvan bydlel asi šest týdnů v rodině pekaře, chovali se k němu slušně. Pak ho převezli do sovětské okupační zóny, nějakou dobu ještě strávil v Magdeburgu a odtamtud se na nákladních autech dostali do Prahy.

[1] Podle zákona č. 117/1927 Sb. o potulných c*kánech ze 14. července 1927.

[2] To se stalo buď 4. nebo 12. 4. 1943. (ed.)

[3] Transport z 15. 4. 1944. (ed.)

Jan Ištvan se po válce vrátil k otci, který byl velmi dojatý, přestože si nebyli příliš blízcí. Když mu řekl, že by chtěl ještě studovat, dal mu otec vkladní knížku s vázaným vkladem, z níž si vybíral peníze, aby mohl vystudovat průmyslovku. Jak říká, až potom začal konečně normálně a klidně žít.