Jan Ištván (1921)

Jan Ištván se narodil v obci Letovice nedaleko Kunštátu. Otec Antonín Josef Ištván se živil jako brusič a deštníkář. Matka Marie Jana Ištvánová provozovala podomní obchod se záclonami a krajkami, které jezdila nakupovat do jedné provozovny na zámku v Letovicích. Rodina žila ve dvou maringotkách, se kterými objížděla obce od Boskovic až po Kunštát. Vždy se v některé z větších obcí zdrželi dva až čtyři týdny a otec nabízel své řemeslo. Maringotky byly sedmimetrová a menší pětimetrová, obě bohatě zdobené vyřezáváním a barevnými nátěry. Ištván vzpomíná, že netrpěli bídou, nemuseli chodit po žebrotě jako někteří jiní Romové, žili spokojeně.

Když Jan Ištván nastoupil do školy, usadila se rodina v Kunštátu, kde měl otec domovské právo. Žili ve dvou propojených a dobře zařízených maringotkách. Bratři Josef a Bohouš zde pracovali v povoznictví. Jan Ištván pracoval u firmy Schmidt, pro kterou stavěl silnici a most v Kunštátě. Rodinu [po okupaci] v 39. roce Němci zaevidovali. Na podzim téhož roku varoval místní židovský obchodník s textilem Kohn[1] otce Jana Ištvána, že ​„je to špatné“, ať utečou. Sám obchodník prý uprchl, ale Ištvánovi nevěděli, kam by šli, tudíž zůstali. Do roku 1942 žili poměrně klidně, přestože byli vedení jako romská rodina. Až v srpnu 1942 přijeli četníci, všechno sepsali a odjeli.[2] Následně opět přijeli a situace se opakovala, navíc byli vyzváni, aby se sbalili, že budou vystěhováni. Napotřetí přijeli četníci s auty a odvezli je [do tábora] do Hodonína.[3]

Po příjezdu do tábora se museli umýt a byli ubytováni. Jídlo bylo nedostatečné, první měsíc či dva s příděly vystačili, ale později měli často hlad. K snídani dostávali žitnou kávu a kousek chleba; jako hlavní jídlo byl často takzvaný eintopf, kterému říkali žula. Podmínky v táboře se postupně zhoršovaly, mezi vězni se začaly šířit různé infekce, přestože do tábora dojížděl lékař, který byl ​„půl Němec půl Čech“.[4] Docházelo k pokusům o útěk, utekl např. Pepík Daniel s dalšími, ale neúspěšně, byli chyceni a potrestáni zbitím a umístěním na samotku.[5] První vězni, kteří umírali, byli pohřbeni na hřbitově v Černovicích. Ištván vzpomíná na Romku, která zemřela na zápal plic. Odvezli ji v rakvi koňským povozem do Černovic. Později zde ale [po vypuknutí tyfové epidemie] pohřbívání vězňů z tábora zakázali a vzniklo pohřebiště v lese nedaleko tábora [takzvaný Žalov]. Četníci s hajným vybrali místo v lese, vězni, mezi nimi Ištván, vykáceli stromy, vykopali jámu a místo ohradili pletivem.

Pracovat v táboře musely už i náctileté děti; chlapci mezi dvanácti a čtrnácti lety chodili do vesnice, kde se dělala regulace potoka. Pracovat museli všichni bez ohledu na počasí. Když měli dohled starší četníci, mohli si občas odpočinout, ale mladí četníci byli přísní. Jan Ištván pracoval v kamenolomu, kde lámali kámen na stavbu silnice, a občas si jej četníci vybrali, aby jim pomohl s překládkou nějakého zboží z vlaku. Po Vánocích [1942] takto jel se dvěma dalšími vězni a dvěma českými četníky na nádraží v Nedvědicích a pak dál na nádraží v Tišnově, kde zůstali chvíli bez dozoru. Jan Ištván využil příležitosti a utekl. Ve sněhu a mrazu došel do Lipůvky, zastavil se před místní hospodou, ale nevstoupil do ní, protože neměl peníze.[6] Oslovil jej starší muž s vozem, zřejmě forman nebo sedlák, zda nemá hlad, a koupil mu polévku a chleba. Noc Ištván strávil v lese nad Lipůvkou.

Vydal se do Brna hledat známé z rodiny Danielových nebo Junkových, ale ti už byli všichni také internováni, zamířil tedy do Vyškova za rodinou Bystřických. Snažil se být po cestě nenápadný, přes den se schovával v lese. Rodina Bystřických v té době žila na místním židovském hřbitově. [Martin] Bystřický pracoval jako povozník, měl tři děti: Jana, Tondu a Alenu ve věku od šesti do osmi let a Jana Ištvána u sebe schoval. Po několika týdnech potkal Bystřický místního četníka v civilu, který ho varoval, že je chtějí odvézt, ať raději utečou. Narychlo se tedy rodina i s Ištvánem vydala směrem na Slovensko, kde doufali v lepší podmínky. Byl únor, malého Tondu Bystřického nesl Ištván na zádech, přespávali v lesích. Ištván měl u sebe po celou dobu takzvanou kenkartu, nebyla mu odebrána ani v táboře. Stejně tak ji měla i manželka Bystřického, Richtrová,[7] vydali se tedy spolu koupit jídlo do vesnice, v jejíž blízkosti tu noc přespávali. Když v lese uvařili nakoupené brambory, objevili se dva němečtí četníci a dalších šest nebo sedm osob v civilu a všechny je zatkli a odvedli do vsi do stodoly. Druhý den je odvezli do Zdounek do věznice. Odtud je po několika týdnech převezli do Brna do robotárny.[8] Ištván zde byl se svou [nastávající] manželkou Boženou a její tehdy těhotnou sestrou Antonií Vrbovou (rozenou Bystřickou). V Brně je propustili na svobodu. Ištván se domnívá, že jejich propuštění mohlo souviset právě s těhotenstvím Antonie Vrbové. Následně se vrátili do Vyškova, avšak né zpět na židovský hřbitov, ale sehnali si bydlení v nedalekých Nosálovicích, kde později Ištván pracoval jako povozník.

[1] Křestní jméno neuvedeno.

[2] Pravděpodobně se jednalo o takzvaný soupis ​„cikánů, cikánských míšenců a osob potulujících se po způsobu cikánském“, jeho prováděcím dnem byl 2. srpen 1942.

[3] Dne 3. srpna 1942. (ed.)

[4] Lékařskou službu v táboře vykonával MUDr. Josef Habanec, lékař z Olešnice, do tábora jezdil jednou za 14 dnů na prohlídky a kontrolu vězňů. (ed.) Po vypuknutí tyfové epidemie byl do tábora povolán židovský doktor Alfred Mílek, který mluvil plynně česky i německy. (ed.)

[5] Z vězňů jménem Josef Daniel uvedených v Nečasem publikované evidenci má u svého jména uveden údaj o útěku pouze Josef, řeč. Lala, Daniel (nar. 1907, Oslavany) Utekl 19. 12. 1942 a znovu 28. 3. 1943, pokaždé byl dopaden a vrácen zpět. 21. 8. 1943 byl pak deportován do Auschwitz II-Birkenau. (ed.)

[6] Hospoda Formanka, jejíž historie sahá k roku 1894, dodnes funguje, stojí u silnice ve směru na Brno; vzdálenost mezi Lipůvkou (okr. Blansko) a Hodonínem je asi 30 km. (ed.)

[7] Křestní jméno neuvedeno.

[8] Dnes takzvaná Káznice v Brně na Cejlu. (ed.)

Z rodiny Jana Ištvána válku nikdo nepřežil. Otec zemřel v Hodoníně u Kunštátu, matka a šest sourozenců byli deportováni do Auschwitz II-Birkenau.