V roce 1938 bylo Jánu Klincovi sedm nebo osm let, v čele slovenské vlády stál [Jozef] Tiso a Romové pociťovali první represe. Nesměli jezdit vlakem ani autobusem, všude museli pěšky. Ján vzpomíná, že nesměli ani do kina. Chtěl jít s kamarády na film o Jánošíkovi, ale i když byli pěkně oblečení, jeho kamarády s tmavou pletí (sám měl pleť světlejší) do kina nepustili.
Obávaní byli gardisti. Nebyli všichni stejní, Klinec vzpomíná, že existovali i gardisti, kteří je přišli varovat, ať neschovávají partyzány, že se na ně chystá zátah. Nebo když jim v noci udělali žandárové v osadě razii, dva místní opilí gardisti jim šlapali v peřinách, vylili jim do peřin vědro s vodou, ale třetí je naopak usměrňoval.
Vajda osady v Dúbravách ve středním Slovensku byl Klincův strýc a vědělo se, že gardistům udával, když například někdo ukradl slepici nebo brambory. Ale Klinec ho za to nesoudí, domnívá se, že tak jednal ze strachu.
V lesích kolem Detvy operovali partyzáni, byli mezi nimi i Židé a Romové, na původu nezáleželo, byli jednotní. V Detvě byli čtyři romští partyzáni a v Dúbravách dva, jeden z nich byl Klincův bratranec. Gardistům v Detvě velel [Ján] Nemčok, vedoucí [Stredoslovenské] banky, a Ján Klinec se domnívá, že o partyzánech musel vědět, ale neudal je.
Klinec na okraj zmiňuje masakr na Belové, kde postříleli partyzány, kteří šli od Poľany.[1] A detailněji popisuje, jak romští partyzáni vykolejili vlak, kterým si Němci vezli kořist z Rumunska. O vlaku dala vědět partyzánům Rozálie Balážová, žena, která roznášela mléko. Ani v tomto případě Nemčok nijak nezasahoval.
Ján byl příliš mladý na to, aby ho partyzáni vzali mezi sebe, ale pomáhal jim jako spojka a vyřizoval vzkazy. Při jedné pochůzce do Poľany ho v oblasti „nad Bujačem“ chytili Němci. Neměl u sebe dokumenty a jeho pohotové vysvětlení, že jde hajného poprosit o dřevo, mu neuvěřili, zatkli jej a odvezli do Hriňové. Zde musel posluhovat nejen Němcům, ale i vlasovcům, jednomu například čistil koně. Před transportem do Německa se zachránil útěkem, když využil zmatků při nástupu do vagonů. Došel do Lieskovce k tetě, která v bunkru v hnoji ukrývala partyzány. Poradila mu, aby se schoval u rodiny jeho tety z otcovy strany – u Hriskových v Očové. Ti se o něj postarali, ale neměl stání a druhý den se vydal pěšky domů. Cestou jej varoval jistý Šimjak a pak i sedlák Bažijak, aby domů nechodil, že muže z osady odvedli a Němci tam stále hlídkují. Ukrýval se po lesích, než ho našel jistý pan Trnák a poslal ho k inženýru Živčenkovi. U toho se pak skrýval do konce války.
O osudu svého otce se dozvěděl později: muže z osady zajali a odvedli na udání učitele Maloveckého, velitele gardistů v Dúbravách. Nikdo z nich už se nevrátil.[2]
[1] Zatím se nám nepodařilo historickou událost identifikovat.
[2] Pravděpodobně 8. prosince 1944 navštívil osadu v Dúbravách romský partyzán Jozef Klinec zvaný Bimbó, byl však někým udán. Následující den osadu obsadili příslušníci Einsatzkommando 14 a odvedli všechny muže starší 14 let. Odvlekli je do Detvy a dále do Zvolena na zámek, kde byly uvězněni i další lidé. Část vězňů deportovali přes Turčianske Teplice do nacistických koncentračních táborů, část popravili na zvolenském židovském hřbitově. Mezi popravenými bylo i patnáct Romů z Dúbravy včetně otce Jána Klince. (ed.)
