Jozef Diro

V romské osadě v Krompachách žilo před válkou asi dvanáct romských rodin. Jozef Diro vzpomíná, jak měli v osadě čisto. Všichni Romové z Krompach byli od nepaměti horníci, i Dirův dědeček a otec, jenž pracoval v dolech a také nahoře u pece, kde se sušila ruda. Hudbě se krompašští Romové nevěnovali, protože muzikou se nedalo uživit, hráli si jen pro sebe.

Diro byl nejstarší z pěti dětí, měl tři bratry a jednu sestru, která se ještě jak dítě nešťastně zabila, když upadla na kámen. Dirova matka zemřela při porodu nejmladšího bratra, otec byl v důchodu, Dirova žena s dítětem bydlela u něho.

Z bratrů byl Jozef Diro jediný, koho v roce 1942 odvedli k armádě. Hovoří o prvním, druhém a třetím odvodu, přičemž osmnáctiletého Dira zařadili hned do toho prvního, který probíhal ve městě Spišské Vlachy. Přestože doktorovi nahlásil, že nemá rodiče, je nemocný a chudý, prohlásili ho za schopného vojenské služby, zatímco jeho romské kamarády poslali jako neschopné služby do pracovního tábora. Narukoval do Liptovského Mikuláše, poté šel do důstojnické školy v Prešově a po šesti měsících do Dolného Kubína k soustředění na frontu. Jako voják přešel Ukrajinu, Bělorusko a dostal se až k Rostovu. V jeho divizi bylo málo Romů, né víc než sto; kolik jich přežilo, si nevzpomíná. Němci podle něho slovenským vojákům nevěřili, proto je nechali jen kopat zákopy.

Když je zajali Rusové – Diro říká, že jejich slovenští důstojníci byli dobří, sami se nechali zajmout – skončil v zajateckém lágru, kde trpěl nedostatkem jídla. V polévce plavali červi z hrachu nebo fazolí, ale oni to jedli, jinak by zemřeli hlady. Někteří dozorci byli slušní, jiní krutí. Do zajateckého tábora přicházeli českoslovenští důstojníci ze Svobodovy armády a Čechoslovákům nabízeli možnost přejít do Svobodovy armády. Všichni se k nim chtěli přidat, vždy se začali připravovat na odchod, ale Rusové je pokaždé okamžitě přestěhovali jinam. Když byl Diro například v kasárnách v Bukurešti, do druhého dne je odvezli na Novou Ameriku – na Nový Donbas, což byl podle Dira podobný hornický kraj jako Ostrava, a zajatce nasadili na práci do dolů. Jednou v dole došlo k výbuchu, který z tří set čtyřiceti mužů přežilo jen devět. Po této události napsal Diro Stalinovi žádost, že chce jít domů. Nejprve mu ji vrátili k doplnění, ale napodruhé ho z tábora, jak říká, vyhodili; čekal, že ho za bránou zastřelí, ale byl opravdu na svobodě. Šel do vesnice a s muži pak chodil opět pracovat do dolu, ale už né jako zajatec. Jednoho dne šli kolem něho kamarádi z tábora bez stráže, doprovázení jen jedním kapitánem. Diro s nimi nastoupil do připravených vagonů, ostatní ho schovali v koutě pod kabáty a takto se dostal až na Slovensko, do Košic.

Z Košic tehdy pokračoval pěšky a z Kysaku dojel vlakem až domů, kam dorazil 3. března 1946 v noci. Bál se jít přes město, aby ho nechytili, šel proto zadem. Doma ho nepoznali, jak byl vyhublý a zbědovaný, až když Dirův pětiletý syn Ponti zavolal ​„Tati!“, otec omdlel. Otec žil s partnerkou, Diro jí říká macecha, Dirovou ženou Gizelou a Pontim v ohromné bídě, jedli například šrot, který se normálně dával prasatům. Macecha se kvůli tomu styděla, šla nakoupit na dluh a uvařila Dirovi halušky.

Jozef Diro napřed pracoval v cihelně, později odjel pracovat za bratrem na Moravu – na Ostravsko, do Orlové. Potom dělal pět let v kamenolomu v Šumperku, odkud se na důchod vrátil do rodných Krompach. S manželkou vychovali třináct dětí, osm děvčat a pět chlapců. Jeden syn zemřel v jedenatřiceti letech, jeden, který byl z dvojčat, jako čtyřměsíční. Všichni ostatní žijí spořádaně – v Krompachách zůstaly čtyři dcery a dva synové, jeden syn bydlí v družstevním bytě v Košicích, zbylé děti jsou v Děčíně, Havířově a Petřvaldu.