Jozef Horváth

Horváthovi bydleli spolu s dalšími pěti romskými rodinami v romské osadě vzdálené asi půl kilometru od obce Železník. Jozef Horváth, který měl tři bratry a dvě sestry, vzpomíná na chudobu a nezaměstnanost. Otec se živil jako kovář, řemeslo se od něj naučil i Jozef Horváth s bratry. Matka se syny chodila prodávat kovářské výrobky sedlákům; dostávali za to – stejně jako za jinou příležitostnou práci – pouze jídlo. Penězi jim sedláci platili, jen když jim hráli třeba na svatbě. Romské děti chodily do školy vzdálené dva kilometry, v zimě to bylo těžké i kvůli tomu, že si neměly co obléct. Když Jozef Horváth dosáhl školního věku, do školy nešel. Popisuje nedobré vztahy s neromskými Slováky, kterých se báli, naopak líčí solidárnost mezi Romy a Židy, vzájemnou pomoc, vlídnost.

V době, kdy Jozefa Horvátha odvedli do pracovního tábora, žil se ženou u tchána v Kapušanech, kde se mnozí Romové živili výnosným obchodem s prasaty. Zatknout ho přišel neromský známý z vesnice, který se stal členem Hlinkovy gardy. Tchán byl ušetřen, patrně vzhledem ke svému ekonomickému postavení. Přitom v Horváthově rodném Železníku se Romů zastali místní Slováci s odůvodněním, že pro ně Romové pracují. Horváth vypráví, že spolu s ním poslali z Kapušan do táborů kromě Romů i několik chudých neromských mužů. Poprvé byl internován v roce 1941 nebo 1942 v Hanušovcích nad Topľou v táboře Petič, kde strávil asi dva či tři měsíce. Vzpomíná na nedostatečné příděly jídla, nemožnost vzájemných návštěv a časté bití. Následoval tábor v Dubnici nad Váhom, který byl podle jeho slov ve srovnání s Petičem lehčí; vybírali tam z řeky kamení. Později v Dubnici internovali i romské ženy a děti, ovšem odděleně od mužů. Horváth vzpomíná na Jana Lacka z Kapušan a jeho příbuzného – oba muži z tábora opakovaně utíkali. Při jednom dopadení se podle jeho slov Jan Lacko zabil při skoku z nákladního vozu.[1]

Jozef Horváth měl za války s ženou čtyři děti. Po dobu zhruba osmnáctiměsíční Horváthovy internace v táboře nedostávala jeho žena žádné peníze. Po příchodu Rusů se vězni rozutekli a Horváth se vydal pěšky domů, odkud byl odveden na vojnu do Nitry a Nových Zámků. Pod Tatrami byli tou dobou ještě Němci, proto tam byla povolána armáda.

[1] Srov. svědectví Anny Cinové v této databázi.

V roce 1946 byl Horváth propuštěn z armády a odjel do Čech. Po prožitých událostech se nechtěl vracet domů, měl strach ze zhoršující se situace, v Čechách se navíc dalo vydělat na živobytí. Vzpomíná také na velitele z doby války, který ho zatkl a poslal do tábora – jeho podpis pak potřeboval na dokumenty nezbytné pro přiznání důchodu. V závěru uvádí, že za dobu strávenou v táborech nedostal žádné finanční odškodnění.