Jozefína Danielová

Před rokem 1930 bydleli Romové za vesnicí u lesa v romské osadě čítající asi pět nebo šest domků. Měli tehdy těžký život a mívali hlad. Rodiče paní Danielové chodili za mlada pracovat na velkostatky na pole, říkalo se jim deputátníci.[1] Děti tahali s sebou na zádech. Také pracovali na stavbách, kdekoli, kde se dala sehnat práce, většinou však jen v létě. Za práci dostávali kromě jídla i peníze, ale nebyli dostatečně zaplaceni. Místní romští muži byli kováři, Jozefína Danielová pamatuje dva. Ženy chodily žebrat k slovenským sedlákům, v létě se zase chvíli chodilo do práce. Za života Jozefíny Danielové se již Romové mohli přestěhovat blíž k Slovákům, koupili pozemky v jedné ulici a postavili si tam nové bydlení. Pamatuje, že Romové zvali bohaté slovenské sedláky, u nichž v létě pracovali, aby byli kmotry jejich dětí; také jejími kmotry byli Slováci, s rodiči měli přátelské vztahy.

Romové podle ní tehdy hodně drželi při sobě, byli chudí, ale život byl veselejší. Společně slavili svátky, navštěvovali se.

[1] Deputát je odměna v naturáliích vedle platu v penězích nebo místo peněz.

Otec Jozefíny Danielové pracoval, o nic se nestaral a gardisté z Čár je nechali být, nic špatného jim ani jiným Romům v obci neudělali. Tam, kde tehdy byli Němci, nebylo dobře, říká, ale v Čárách Němci nebyli dlouho, a tak gardisti Romům sami od sebe neškodili. Romové však měli omezená práva – nemohli například jít do hospody nebo na zábavu; když chtěli k muzice, museli si udělat zábavu doma sami, vzpomíná Jozefína Danielová a dodává: ​„Mohl jsi být oblečený jako pán, mohl jsi být nevím co, nepustili tě tam.“

Němce se do Čár nastěhovali jen na zimu,[1] byli to vojáci ranění po bombardování, a pak je zas převezli jinam. Rusové byli podle jejích slov horší – hned po příchodu je vyhnali z domu, nestihli si odnést vůbec nic, ani jídlo, a zřídili si tam radiovou stanici. Chodili za ženami, znásilňovali mladé dívky, a tak se musely ve dne v noci schovávat v polích. Vyšší šarže se většinou chovaly lépe.

Romové z Čár byli na vojně, v slovenské armádě byli zařazeni k pracovním četám.

[1] Letopočet není uveden.

Danielová vzpomínala, že když už byla dospělá a vdaná, přicházeli večer staří Romové, vyprávěli pohádky, tancovalo se, zpívalo se a bylo veselo. Později začali žít víc každý pro sebe a trávit večery doma u televize.