Karolína Kozáková

Otec Karolíny Kozákové, Robert Růžička, se narodil v roce 1910 stejně jako její matka Johana Čermáková. Měl třináct sourozenců a pocházel z jižních Čech z rodu Růžičků – Lagronů – Krausů – Langmüllerů a z dalších rodin. Rodiče měli domovské právo v Hluboké [nad Vltavou], byli mezi lidmi váženi a děti z rodiny kamarádily s dětmi českých sousedů. Matka Johana pocházela z Tišnova u Brna z rodu Čermáků – Janošovských – Studených – Vrbů – Holomků – Habrů a Danielů a měla sedm sourozenců. Její pradědeček vlastnil cirkus Henry.

Po krátké známosti začali rodiče Kozákové žít společně a narodilo se jim sedm dětí – v roce 1928 v Jílovišti u Prahy Jan, dva roky nato Anna, v roce 1932 Karolína, po dvou letech ve Strakonicích Filoména, v Písku v roce 1936 Barbora a Josef přišel na svět v roce 1943 ve Zdaboři.[1] Nejmladší sestra se narodila tři roky po válce v Březových Horách. Rodiče si našetřili na luxusní, drahý vůz, vyráběl se ve Slaném a stál prý celých čtyřicet tisíc korun. S ním rodina objížděla koňské trhy v jižních Čechách a v okolí Prahy, kde se také setkávala s příbuznými. Kromě obchodu s koňmi měl otec živnost na broušení nožů a nůžek. Matka chodila po domácnostech vybírat tupé nástroje k nabroušení a zároveň hádala z ruky. Obvykle stávali s vozem blízko škol, aby je mohli dva starší sourozenci navštěvovat, na to prý otec přísně dbal, a ředitelé škol jejich přesnou školní docházku zaznamenávali do putovní knihy.

V roce 1939 koupili rodiče domek o dvou místnostech se zahradou ve Zdaboři, starší sourozenci tak již měli stálou školu v hodinu vzdálených Březových Horách. Velkou světnici v domku obývala rodina Kozákových, v druhém, menším pokoji bydlela se dvěma malými dětmi nájemnice Picková.[2] Se sousedy měli blízké a přátelské vztahy. V témže roce začala Kozáková chodit do školy a učitelka ji považovala za tak nadanou, že přemlouvala otce, aby nechal dívku studovat na gymnáziu v Příbrami, ovšem neúspěšně.

[1] Dnes součást města Příbram.

[2] Křestní jméno neuvedeno.

Ještě v letech 1940 a 1941 objížděla rodina s vozem kraj, než se po přestěhování v roce 1942 trvale usadila ve velkém domě v Březových Horách.

V roce 1942 přišel rodinu osobně varovat vrchní strážmistr z Březových Hor [Václav] Brázda. Poradil jim, aby včas uprchli na Slovensko, ale otec se rozhodl zůstat, mimo jiné proto, aby neohrozil Brázdovu rodinu, jíž by v případě prozrazení pomoci hrozila smrt. Na otcovu prosbu ale paní Picková poslala telegram do Lysé nad Labem bohatému strýci Edovi, manželčinu bratrovi – který vydělával víc než Karolínin otec a rodině vypomáhal –, se zprávou, že rodinu odvezou. Dva dny nato byla rodina Růžičkových skutečně deportována do Prahy, kde byli soustředěni další Romové z Čech a Moravy. Za Růžičkovy se přimlouvali různí lidé včetně strážmistra Brázdy, a Růžičkovi nakonec zbyli jako jediná rodina, která do přistaveného nákladního auta směřujícího do tábora v Letech u Písku nenastoupila. Na místě se totiž objevil strýc Eda s manželkou Fany a rodinu vykoupili. Nikdy ale neřekli, kolik za propuštění rodiny zaplatili.

Brzy nato matka onemocněla a pro tři sestry si přijela teta Fany, aby matce ulehčila. Doma s matkou zůstala Karolína, aby o ni pečovala. Sestry však byly s celou rodinou tety Fany odvlečeny do tábora v Letech. Strýc za ně bojoval, ale trvalo pět měsíců, než je vyreklamovali a sestry se mohly vrátit domů. Prý to stálo hodně peněz a zlata.

V roce 1943 Karolínina matka otěhotněla, ale týden před porodem syna Josefa přijeli k Růžičkovým příslušníci SS a kromě matky – ta měla přijít na řadu po porodu – všechny odvezli do Prahy na gestapo. Odebrali jim otisky prstů a na krk jim pověsili cedulky s nápisem ​„Auschwitz“. Poté je odvezli na sběrné místo do věznice v Ruzyni. I odsud je ale strýc Eda, jemuž paní Picková okamžitě poslala telegram, dokázal vysvobodit, a tak se rodina ještě před Josefovým narozením znovu shledala.

Otec, aby rodinu ochránil před transporty, se nakonec dobrovolně přihlásil na nucené práce do Německa, byl poslán do továrny na výrobu zbraní. Každý měsíc přijížděl domů, nadobro se vrátil poté, co onemocněl. Matka chodila prodávat po domech galanterii, aby uživila sebe a svých šest dětí.

Rodinu jedné z otcových sester odvezli do Německa do koncentračního tábora, kde byli všichni zavražděni. Z přibližně šedesáti členů rodiny otce Karolíny Kozákové přežila válku jen jedna neteř, tehdy dvacetiletá Emila.

Otec po válce jezdil s bryčkou a koňmi, dělal povozníka a vozil lidem z lomu písek na stavbu domů. Matka byla zdatná obchodnice – začínala tak, že v okolí Hlinska vyhledala ženy, které paličkovaly, a prodávala pak celé soupravy paličkovaných krajek do ložnic. Rodině se vedlo čím dál lépe, a tak otec Karolíny Kozákové z vděčnosti i po vzoru štědrého strýce Edy přivedl do rodiny dva české sirotky – Stázičku a Hameta,[1] kteří u nich zůstali až do dospělosti.

Kozákové zprostředkoval otec práci v tiskárně ve Zdaboři. V roce 1950 se provdala za Jaroslava Novotného, koncem roku 1950 se jim narodil syn, jenž později vyrůstal u její bezdětné sestry Barči v Praze a jezdil za rodinou do Brna na návštěvy. Manželství se však do dvou let rozpadlo; ještě během těhotenství se seznámila se svým druhým a osudovým mužem Miroslavem Kozákem, díky druhému těhotenství byla nakonec rozvedena a mohla se provdat za Kozáka, otce jejich dcery, která přišla na svět v roce 1952. Nová rodina žila v Brně. Dva roky nato se rozšířila o syna a v roce 1956 přibyl druhý syn. Manžel Kozákové však těžce onemocněl a v roce 1962 zemřel. Kozáková poté začala pracovat jako servírka. V roce 1969 se provdala za automechanika Jarku [Jaroslava Vdolečka], o čtyři roky později se jim narodil syn.

Dva synové Karolíny Kozákové žijí v Německu, dcera a třetí syn na Moravě.

[1] Příjmení neuvedena.