Koloman Pompa

Otec Kolomana Pompy byl nádeník.

V osmnácti letech narukoval Koloman Pompa k vojsku, ale v kasárnách byl jenom tři měsíce, pak ho odeslali do obce Harmanec a odtamtud ho s dalšími Slováky a Romy z [pracovních] táborů, kteří měli jako on zapsanou slovenskou národnost, poslali na frontu do Itálie. Romy, kteří měli uvedenou c*kánskou národnost, vrátili zpět do [pracovních] táborů. Podle jeho slov tehdy národnost vypisovali notáři.

V Itálii byl se svým bratrancem z Toporce a s jedním Romem z Levoče. Vzpomíná na událost, při níž se ztratil vlastní rotě. Putovali tehdy denně pěšky třicet pět kilometrů v čtyřicetistupňovém horku s batohem na zádech, puškou a kompletní výzbrojí. Když se chtěli v poledne najíst, museli vlézt do vody, aby na ně nemohli všudypřítomní komáři. Při jednom z takových přesunů se mu v noci chtělo na záchod, a tak poodešel. Kolem byla úplná tma, protože ve městech se kvůli nepřátelským letadlům nesvítilo, a než se stačil vrátit, jeho skupina byla pryč. Dostal se do nejmenovaného města, bál se, že ho chytnou Němci, budou ho považovat za partyzána a zastřelí ho. Nakonec ho nechal přenocovat Ital ve svém domku na sýpce. Němci, kteří si k němu jezdili pro benzin, přijeli i té noci, ale Pompy si nevšimli a k ránu zase odjeli na motorkách. Jak pokračoval v hledání roty, přišel do jednoho města, v němž partyzáni zastřelili německého důstojníka. Bylo tam stanné právo. Na vlastní oči viděl, jak [Němci] město obklíčili, vyhnali civilisty z domů a více než třicet jich postříleli. Co nejrychleji se vydal oklikou pryč, aby nepadl Němcům do rukou. Cestou mu zastavil Němec, který vezl náboje na frontu, ale Pompa se nechal asi po šedesáti kilometrech pod záminkou vysadit. Došel do vesnice, v níž se ho ujala jedna Italka. Podělil se s ní o sýr, ale měl strach, aby ho ve spánku nepodřízla. V noci přišli do domu partyzáni a žena jim otevřela. Udeřili na Pompu, odkud se tam vzal. Když zjistili, že jde o slovenského vojáka, dali mu americké cigarety, pohostili ho a poradili mu, kudy se dostane ke své armádě. Pompa uvádí, že oni sice patřili pod Němce, ale slovenská armáda byla jinde a s Němci neměli nic společného. Jen co našel své vojáky a setkal se znovu s bratrancem, podnikli Američané letecké bombardování, Pompa těsně unikl kulce, která mu prosvištěla kolem hlavy.

Situace jeho slovenské roty se změnila poté, co na Slovensku v Kežmarku zaútočili partyzáni na Němce.[1] Podle Pompy už pak Němci Slovákům nevěřili, byli jim podezřelí a báli se jich. Sebrali tedy vojákům zbraně, namísto nich jim dali lopaty a krumpáče a poslali je přímo na frontu kopat zákopy. Italští partyzáni ale věděli, že zákopy kopou slovenští vojáci. Pompa k partyzánům nepřeběhl proto, že byli u moře a on neuměl plavat, navíc když někdo přeběhl, Němci začali s vojáky zacházet ještě hůř. Pompův slovenský velitel je od útěku zrazoval, říkal, že Němci by je pak všechny postříleli.

Při kopání zákopů v horách ve Verecchii,[2] údajně ve skalách nebo v horách, kde je Němci hlídali s puškami, je zastihlo americké bombardování. Jednomu Němci to utrhlo hlavu, chvíli se potácel bez ní a nakonec padl do příkopu. Američané jim také rozbombardovali polní kuchyni, vojáci se poté živili jen chlebem z mouky, kterou si sedláci mleli doma z obilí mezi kameny. Vojenští kuchaři z toho pekli chleba, každý dostal čtvrtku na tři dny. Když přišli Američané, už se měli lépe – dostávali od nich keksy nebo rýži a také už fungovala kuchyně. Němce Američané zajali, Slováci museli projít americkým výcvikem; Pompa vypočítává, že postupně absolvoval německý výcvik, pak americký a tři měsíce po frontě ještě československý. Tehdy za nimi přijel Jan Masaryk a museli složit přísahu, že prošli československým výcvikem. Při odjezdu z Itálie jim Němci museli připravit transport a Koloman Pompa dodává: Teď už byli oni pod námi, né my pod nimi, a mohli jsme je třeba i zastřelit.

Po příjezdu na Slovensko narazili ve městě Malacky na mnoho Rusů, kteří měli venku rozložené peřiny. Místní lidé měli velkou radost, že vidí slovenské vojáky, protože od nich očekávali ochranu před Rusy. Vyprávěli jim, jak Rusové znásilňovali ženy. Rusové si pak již tolik nedovolovali.

Pompa si z Itálie vzpomíná na jednoho Roma [Imrich Daško[3]], kterého přeřadili z divize za trest k Pompovi – on byl v desáté rotě, Daško ve druhé. Hrál na housle a Pompa ho nejčastěji vídal ve společnosti dalšího muže, výtečného harmonikáře, který uměl hrát italské písničky a Italové ho milovali. Prý to byl učitel a poloviční Rom a Pompu učil hrát na harmoniku. V Itálii byl s Pompou také, jak říká, starý Rinaldo,[4] houslista.

Pompa potkal také Romy, kteří přijeli ve vozech z Jugoslávie, byli bohatí, ženy byly samé zlato[5] a pekli a jedli ježky.[6]

Za svého působení v Itálii prošel Pompa řadou měst, jmenuje Milán, Terst nebo Ferraru. Vzpomíná i na místo, kde po válce pověsili Mussoliniho a jeho milenku hlavami dolů.[7] Prý dokonce vlastnil jejich fotografii, rozdávali je vojákům, kteří se na místo chodili koukat; pak mu ji ale děti, společně s poznámkami, kde všude byl v Itálii, někam zašantročily.

[1] Míní patrně Ružomberok, případně Turčianský Svätý Martin, kde 27. 8. 1944, tedy dva dny před oficiálně vyhlášeným začátkem Slovenského národního povstání, obsadili Ružomberok partyzáni a slovenští vojáci, kteří se přidali k povstání. Při útoku pobili německou posádku a větší počet příslušníků politické strany slovenských Němců, takzvané Deutsche Partei; 28. 8. 1944 postříleli na dvoře martinských kasáren členy německé vojenské mise, kteří se vraceli přes Slovensko z Rumunska. Dne 29. 8. 1944 pak začala německá armáda obsazovat Slovensko se souhlasem prezidenta Jozefa Tisa a vlády Slovenské republiky, jež podle šéfa Oberkommanda wehrmachtu polního maršála W. Keitela přestala být považována za spojence Německa. (ed.)

[2] Verrecchie v provincii L’Aquila.

[3] Viz jeho vzpomínka v databázi.

[4] Jeden z představitelů slavného muzikantského rodu Rinaldů z Bratislavy. (ed.)

[5] Olašští Romové uchovávají majetek ve zlatě, protože je lehce přenosné, a přitom vzácné. (ed.)

[6] Ježci patří do jídelníčku pouze některých skupin Romů. (ed.)

[7] Benito Mussolini a Clara Petacci byli zastřeleni 28. dubna 1945. Jejich těla byla převezena do Azzony a následujícího dne pověšena hlavou dolů na nosnících rozbombardované benzinové stanice na Piazzale Loreto v Miláně.