Ladislav Petík

Ladislav Petík byl aktivním vojákem v [slovenské] armádě v Trnavě. Po vypuknutí Slovenského národního povstání se přidal k partyzánům, mezi nimiž bylo hodně Romů. S partyzány byl v lesích celý měsíc. Kvůli nedostatku jídla stříleli vojenské koně a pekli je na rožni. Rozpouštěli sníh, aby získali vodu na pití. Dostali se k Banské Bystrici, odtamtud na Staré Hory, Ďumbier a Prašivou, kde byli zajati. V bojích padlo hodně Romů.

Zajatce odvezli Němci do Německa, Petík jmenuje Ravensbrück a Sachsenhausen. Vězni se museli svléknout, vzali jim šaty a zlato a nahnali je do páry kvůli očistě. Poté dostali oblečení a byli rozděleni do baráků a pracovních komand. Na jedné cimře bylo asi sto vězňů. Petík líčí, že to byla dlouhá místnost s trojposchoďovými palandami, on sám spal až nahoře. Vězni leželi na holých prknech přikrytí dekou, v baráku se netopilo, a proto jim byla zima.

Pracovalo se od rána od šesti hodin do oběda a poté zase do šesti hodin do večera. Po návratu z práce se vězni zdržovali jenom na palandách. Petík vzpomíná, jak je hlad nutil chodit krást do kuchyně syrové bramborové slupky. Když vězně chytili, utržil pětadvacet ran. Ráno vězni dostávali deset deka chleba a čaj nebo černou kávu bez cukru, v poledne pak polévku z řepy a k tomu pár brambor; večer byla opět polévka, brambory nebo řídká rýžová kaše. Petík vypráví, jak strašně v táboře zhubl. Před zajetím vážil osmdesát kilo, po třech měsících pobytu v táboře[1] jen šedesát.

V koncentračním táboře byla spousta Romů ze Slovenska.[2] Konkrétně vzpomíná na staršího muže s dvěma syny, kteří pocházeli ze stejného kraje jako Petík. Všechny tři zastřelili, protože chtěli utéct. V táboře byli vězni různých národností, včetně Čechů. Petík zmiňuje takzvané špicly, vězně, kteří donášeli Němcům. V táboře se nejčastěji mluvilo německy, romsky podle Petíka mluvit nesměli, jinak by šli rovnou do plynu. Každý se bál, a proto si Romové vyprávěli pohádky ve slovenštině.[3] Zmiňuje i Slováky, starší muže, kteří také uměli krásně vyprávět pohádky.

Petík vzpomíná na osmnáctiletého Slováka z Bratislavy, který se dal k Němcům. Tento esesák, jak ho Petík označil, je hlídal – v táboře byl jako bachař a Petík mu chodil každou noc topit do jeho strážní budky. Jednou po něm chtěl bachař cigarety, Petík tedy šel za svým německým kápem, zavřeným komunistou, který měl cigarety, a pár jich bachařovi donesl. Bachař mu za to prozradil, že Rusové jsou už v Bratislavě.[4] Informaci předal Petík jinému vězni a brzy to věděli všichni.

Zhruba dva týdny předtím, než Rusové začali dobývat Berlín, byl Petík spolu s dalšími vězni evakuován. Hnali je směrem na západ, Rusové je sledovali z letadel, ale nebombardovali je. Petík vzpomíná, že po celou dobu nevěděli, zda zůstanou naživu.

On sám šel spolu s dalšími muži z východního Slovenska – starým Slovákem jménem Haluška z obce Čirč, jedním Romem z Hanušovců [nad Topľou] a jedním romským hudebníkem. V dubnu byla zima, proto si v lese lámali chvojí a rozdělávali oheň. Sirky jim dali Němci, kteří je doprovázeli, a pak se s nimi hřáli u ohně. Petík vzpomíná, že cestou neměli co jíst a pít, proto když přišli k potůčku či studni, nabrali si vodu a uvařili čaj z bylinek. Cesta trvala asi dva týdny, jídlo – kilový balíček obsahující keksy a kondenzované mléko – mu vystačilo jen na jeden den.

[1] Jméno tábora není uvedeno.

[2] Šlo o Romy, kteří byli podobně jako Ladislav Petík zajati při potlačování Slovenského národního povstání. (ed.)

[3] Folklorní tradice v romských komunitách, která představovala nesmírně oblíbenou, a přitom důstojnou kulturní aktivitu zhruba do začátku 80. let 20. století. (ed.)

[4] Bratislava byla obsazena vojsky 2. ukrajinského frontu 4. dubna 1945. (ed.)

Po osvobození byly tím prvním, co se Petík snažil sehnat, potraviny. Naskákali na auta či vozy a kradli jídlo. Petík sebral jednomu Polákovi z auta džbán s medem. Uvádí, že jak se Židé, kteří se po letech hladovění dostali z táborů ven, vrhali na všechno mastné a tučné, chytli z toho podle jeho mínění žloutenku a zemřeli. Petík s muži ze své skupiny proto před každým jídlem nejdřív snědl lžičku medu, jak jim poradil jeden z nich, jenž měl zkušenosti z první světové války v Rusku. To už byli jen čtyři a nikdo je nehlídal.

Cestou uviděli vůz tažený koněm a na něm Němce se ženou. Šli s nimi domů, Němec jim dal s sebou krmení pro koně a s povozem pak odjeli. Dorazili do města,[1] v němž byli Američané a mezi nimi jeden český kapitán, který jim dal ještě jednoho koně, aby měli do páru. Po čase je na cestě zastavili Američané a od nějakého Poláka se dozvěděli, že namísto domů míří do Francie. Přespali ve vsi,[2] kde jim ráno jedna Francouzka dala mléko a vejce, a pak se vydali stejnou cestou zpět. Přijeli do Prenclavi,[3] kde už byli Rusové, kteří jim koně vzali a autem je odvezli do města. V kasárnách tam bylo soustředěno na dva tisíce Čechoslováků a vařili jim tam česká jídla. Po pár týdnech je vykrmené poslali domů. Petík vzpomíná, že tam ztloustl natolik, že ho doma nemohli poznat.

[1] Jméno není uvedeno.

[2] Jméno není uvedeno.

[3] Nenalezeno.