Ladislav Taragoš

Ladislav Taragoš se narodil v obci Krásna nad Hornádom do hudebnické rodiny. Maďarsky se Krásna jmenovala Síplak a i pan Taragoš ji tak nazývá. Otec se živil hraním, ale na jedné zábavě se připletl ke rvačce a zranil si ruku tak, že již nemohl hrát. Nesl to těžce, musel si najít novou obživu, aby uživil všech sedm dětí. Začal obchodovat s ovocem a nádobím a pracoval jako polní hlídač. Když bylo Ladislavovi dvanáct, dal ho do učení hry na cimbál k uznávanému Elemírovi přezdívanému Šunda. Ten měl v učení víc chlapců, někteří si museli lekce odpracovat, ale za Ladislava otec zaplatil částku, která se rovnala jeho dvouletému výdělku. Díky tomu nemusel Ladislav pracovat a od rána pod dozorem přísného Šundy cvičil na cimbál. Výuka nesla ovoce a už od třinácti let chodil hrát s kapelou a přispíval do rodinného rozpočtu.

Košice za války zabralo Maďarsko. Ladislav Taragoš vzpomíná, jak se vracel jednou večer z Košic domů a u kostela stáli maďarští četníci. Ač byl dědeček z maminčiny strany z Miškolce a také rodiče uměli maďarsky, Ladislav maďarsky nehovořil, četníkům tudíž dobře neporozuměl a dostal výprask.

Zamiloval se do dívky, jmenovala se Edža. Rodiče sňatku nepřáli, otec chtěl, aby se věnoval cimbálu a ještě nezakládal rodinu. Ladislav si ale Edžu prosadil, utekli spolu na 14 dní, a pak už byli považováni [dle tradice] za muže a ženu. Žili spolu však jen tři nebo čtyři měsíce a Ladislav musel narukovat do maďarské armády. Na vojně byl v Šomodi [v jihozápadním Maďarsku]. Od jednoho chlapce, kterému se mu podařilo dostat ven z kasáren, se dozvěděl, že ze Síplaku odvádějí romské ženy a děti a muži že už jsou pryč. Ještě s jedním Romem zběhl, aby zjistil, co je s rodinou. Doma našel jen malou pětiletou sestřičku, byl zoufalý. Večer se pro sestru vrátila matka, které se podařilo utéct. Dozvěděl se, že ženu a ostatní sestry drží v Košicích v cihelně. Spoléhal se na svou maďarskou uniformu, ženy v cihelně našel, donesl jim jídlo a žádal, aby je propustili. Dostal ale na výběr, mohl si odvést buď svou ženu, nebo sestry. Vybral si ženu, ale sestrám se naštěstí při pozdějším bombardování podařilo utéct a také se dostaly živé domů. Válku ale nepřežili otec, strýcové a bratranci, kteří byli deportováni do koncentračního tábora Dachau. Stejně tak zahynul v koncentračním táboře Šunda. Ladislav Taragoš se domnívá, že do koncentračních táborů byli deportováni pouze Romové z obcí, jejichž samosprávy udaly místní Romy jako bolševiky. Sami Němci na likvidaci Romů podle jeho názoru neměli zájem, protože je považovali za negramotné, a tudíž politicky irelevantní.

Ladislav Taragoš se po osvobození ženy vrátil zpět do kasáren a byl převelen do Červené Skaly [na středním Slovensku]. Když se blížili z východu Rusové, Němci utekli a i Ladislav se vrátil domů.

Ladislav Taragoš prožil krušné roky i po konci války. Jeho žena porodila chlapce, ale krátce po porodu zemřela a Ladislav na doporučení porodní báby dal miminko na první půlrok do nemocnice. Chodil chlapce navštěvovat a primářka oddělení mu opakovaně nabízela, aby chlapce prodal. To pro pana Taragoše nepřicházelo v úvahu. Když si šel syna vyzvednout, sdělili mu, že zemřel. Pan Taragoš je však přesvědčen, že chlapec žil a byl mu ukraden. Říká, že jen díky cimbálu a hraní se nezbláznil a dokázal žít dál. Později se přestěhoval do Stropkova [okres Prešov] a oženil se s děvčetem, které přežilo koncentrační tábor v Německu. Založili rodinu a vychovali sedm dětí. Panu Taragošovi se podařilo složit zkoušky, aby mohl i za komunistického režimu veřejně hrát. S cimbálem procestoval velký kus světa.