Margita Miková

Matka Margity Mikové pocházela z bohaté rodiny, jejího otce kováře měli sedláci rádi; v Terni žili Romové ve vsi mezi neromskými Slováky. Otec Margity Mikové byl naopak chudý, měl hodně tmavou pleť, proto byli matčini rodiče proti tomu, aby se vzali; rovněž strýc[1] se vztahem nesouhlasil. Když však strýc utekl do Ameriky, posílal peníze celé rodině, i své sestře a jejímu muži. Z těchto peněz si mladý pár pořídil živnost – obchod s prasaty, který úspěšně provozovali. Margita Miková říká, že jako dítě se měla jako ta ryba ve vodě – měla všechno, co potřebovala. Chodila do školy, a tak otci pomáhala se zapisováním váhy prasat.

[1] Matčin bratr.

Miková vzpomíná, co vše Romové ve vsi po přijetí protiromských opatření nesměli, jakým trestům byli vystavováni při porušení nařízení – zmiňuje například řádění takzvané Pačajovy tajné policie a jejich auto zvané Eržička, do kterého Romy chytali.[1] Chudí Romové sbírali jahody nebo houby a chodili to prodávat do města; když je chytili, zmlátili je, ostříhali jim vlasy, vystříhali jim na hlavě kříž. Otci Mikové vzali gardisti živnost, ona sama si již nevzpomíná, zda šlo o rok 1941 nebo 1942. Ke zlomu prý došlo v roce 1943, kdy se postavení Romů ještě zhoršilo. V této souvislosti vzpomíná na návštěvu prezidenta Jozefa Tisa v Terni, jehož veřejné prohlášení vnímala tak, že se z Romů stanou otroci.

Miková uvádí, jak se Němci chovali k romským dívkám, a připomíná několik případů znásilnění. K jednomu došlo v Lipanech – třináctiletou dívku Němec znásilnil, zavraždil a zahrabal. Vzpomíná na babičku, jak ji před Němci schovávala pod sukněmi, její sestře vyrobila hrb a mazala je sazemi, aby z nich byly ohyzdy; přesto Margitinu sestru později chytili a znásilnili a nemohla pak mít děti. Němci obvykle v noci vtrhli do domu a ony musely utéct a spát na hřbitově. Když v jiné rodině tři Němci znásilnili tři děvčata před rodiči a sourozenci, šel to druhý den Margitin otec oznámit jejich veliteli a ti tři vojáci prý skončili na frontě.

Když jí bylo asi patnáct, pronásledovali Mikovou a její sestřenici gestapáci. Uniknout jí pomohl slovenský sedlák Kohuďa,[2] který Mikovou schoval a neprozradil ji, ani když mu vyrazili zuby. Sestřenice se schovala u ženy zvané stará Hana. Miková uvádí, že u nich ve vsi bohatí sedláci drželi s Němci, ale našli se tam i dva nebo tři hodní.[3]

Mikovou na přání otce a proti její vůli v patnácti či šestnácti letech provdali. Do kostela prý šla s pláčem a s obličejem samá modřina, jak jí otec nafackoval; domníval se, že jako vdaná žena bude před Němci ochráněná. Manžel si ji prý bral jen kvůli věnu, které však nakonec nedostal – Margitinu otci mezitím sebrali živnost a zbytek peněz dal své nové manželce, kterou si vzal po smrti první ženy. Muž Margity Mikové byl ze sousední obce Babin Potok, kde stály jen tři romské domky, a vyráběl takzvané opalki [romský výraz pro ošatky] nebo dřevěné lžíce. Pocházel z devíti bratrů a všichni byli bílí, jejich matka nebyla Romka a díky světlé pleti nebyla za války ostrakizována, když kupříkladu v Prešově prodávala houby nebo jahody. Miková uvádí, že světlá pleť mnohdy Romy ochránila před postihy a tresty, zatímco tmaví Romové se nikde nesměli ukázat. V nové rodině ji nepřijali: muž ji nechtěl, protože nedostal peníze, a tchyně ji vyhazovala. Miková však neměla kam jít, protože matka jí zemřela a otec měl novou ženu; navíc Romové museli zůstávat na místě, kde byli přihlášeni, jinak jim hrozilo odvedení do tábora.

[1] Viz také svědectví Eleny Lackové v databázi, jež uvádí, že to byl velký modrý vůz bez oken, který dostal jméno po největší kurvě z Prešova.

[2] Křestní jméno není uvedeno.

[3] Postoj těchto sedláků k Němcům a Romům není dále blíže uveden.

Miková s manželem žila dvaatřicet let, hovoří o něm jako o pracovitém člověku, kterého si lidé vážili. Jejich manželství nelíčí jako šťastné, prý ho měla ráda, on ji né. Hovoří o bití, útěcích k dceři, o péči o muže v době, kdy byl již smrtelně nemocný. Teď prý ji chodí ​„navštěvovat“, protože ji chce odprosit, říká Miková.