Michal Konček

Michal Konček se narodil v osadě nedaleko slovenské vesnice Necpaly. V dřevěných domcích žilo asi osm rodin, většinou to byli muzikanti, kteří nežili vysloveně v bídě, ale vzpomíná, že někteří chudí Romové od nich chodili po žebrotě. Otec Michala Končeka byl hudebník a dědeček pracoval jako kovář.

Konček pocházel z jedenácti sourozenců – měl šest sester a čtyři bratry. Bratři se všichni věnovali hudbě. Vychodil před válkou osm tříd, jeho starší sestra[1] absolvovala gymnázium. Matka[2] na žádný nástroj nehrála, ale zpívala jim romské i slovenské písně. Konček už od čtyř let hrál na housle a v šesti letech zaskakoval za bratra[3] jako primáš s dětskou kapelou na zábavě pro sedláky. Během školní docházky míval ve čtvrtek volno, a tak pěšky chodili s bratrancem[4] hrát do dvanáct kilometrů vzdáleného Martina. Museli mít povolení, razítko od starosty, ale vydělali, jak říká, spoustu peněz, deset nebo dvacet korun. Dávali je matce, aby měla na petrolej, na sůl, na cukr.

[1] Jméno neuvedeno.

[2] Jméno neuvedeno.

[3] Jméno neuvedeno.

[4] Jméno neuvedeno.

V roce 1943 narukoval do armády a sloužil u Banské Bystrice. Romové z Necpal byli tehdy uchráněni před vyhnáním z vesnice, Konček však připomíná vyhnání Romů z asi osmnáct kilometrů vzdálené osady Bodorová.[1] Romové tam žili hned u silnice, po níž jezdili exponenti Slovenského státu, a Konček se domnívá, že k ní Romové chodili žebrat, a proto je vystěhovali do polí, aby nebyli významným lidem na očích.

Romy z Necpal poslali[2] do pracovního tábora v Hanušovcích nad Topľou stavět trať, mezi nimi i Končekova nejstaršího a nejmladšího bratra, kterému ještě nebylo patnáct let. Konček uvádí, že všichni Romové se pak vrátili domů.

Když vypuklo Slovenské [národní] povstání, sloužil Konček v Trnavě ve vojenské kapele. I on dostal pušku a dva měsíce bojoval; koncem října ho zajali Němci a až do března byl v táboře v Dubnici nad Váhom. Když byl tábor rozpuštěn, vraceli se vězni domů týden pěšky přes lesy. Vzpomíná, jak jim ve vesnicích dávali jídlo, a když je jednou chytili Němci, sedláci řekli, že jsou místní, a tak se jim nic nestalo.

Končekova sestra se vdala do obce Štubňa, kde Němci romské domy vypálili a Romy poslali do tábora v Dubnici nad Váhom. Po návratu se proto neměli kam uchýlit, a proto bydleli v domech po Němcích.

Michal Konček vzpomíná, že v Necpalech Němci za války zabili dva staré Romy. Hluchý stařec nerozuměl, co mu přikazují, a tak jemu i jeho ženě usekli hlavu na špalku.

[1] Podle Michala Končeka dal osadu vystěhovat ministr národní obrany generál [Ferdinand] Čatloš. Končekův přítel Jaroslav Cicko, jenž z Bodorové pocházel, uvádí jako iniciátora akce naopak Alexandra Macha, ministra vnitra a hlavního velitele Hlinkovy gardy. Editoři se domnívají, že je více než pravděpodobné, že na příkaz některého z nich byli Romové z Bodorové vyhoštěni mimo dohled hned po 20. dubnu 1941, kdy vyšla vyhláška o tzv. Úpravě některých poměrů Cikánů. Většina romských osad byla vystěhována až po roce 1943, kdy nová vyhláška [ministerstva vnitra z 21. července] kritizovala neplnění nařízení z roku 1941. (ed.)

[2] Není uvedeno kdy.

Michal Konček založil po válce rodinnou kapelu, se kterou jezdili na soutěže, vyhráli celostátní cenu v Ostravě a v Hradci Králové. Už v roce 1946 působil jako hudebník z povolání a hrál do roku 1951. Oženil se se Slovenkou z Ružomberku, jejíž strýcem byl Andrej Hlinka. Kvůli manželkám pak on i ostatní členové kapely nechali hraní. Konček se vrátil do Necpal a v novém komunistickém režimu se musel začít živit fyzickou prací – pět let byl zaměstnán v kamenolomu a potom jako manipulant u lesníků. Vystudoval lesnickou školu a posléze pracoval jako hajný, ale stále chodil občas hrát. První manželka mu zemřela, v době natáčení rozhovoru [roku 2000] žil s druhou ženou,[1] s níž se poznal ještě před vojnou a která se s ním znovu potkala, když ovdověla. Michal Konček krátce vzpomíná na [Antona] Facunu, který chodil na gymnázium s jeho starší sestrou. Uvádí, že to byl jeho velký kamarád a že také hrál na housle.

[1] Jméno neuvedeno.