Štefan Kočko

Štefan Kočko pochází z kovářské rodiny, této profesi se stejně jako jeho otec věnoval i on sám.

Štefan Kočko uvádí, že do pracovních táborů odváděli jen neschopné Romy, ti schopní šli naopak do [slovenské] armády. Žádnou zkoušku absolvovat nemusel [pamětník Ladislav Tancoš, viz jeho svědectví v databázi, popisuje, že branci museli projít roztřiďovací psychologickou zkouškou (ed.)]. Kočko byl u odvodu v obci Levoča. Nejdříve bojoval po boku Němců v Rusku. Přišel o nejbližšího kamaráda – těžce raněný Rom z Michalovců Kočku prosil, ať ho zastřelí, aby se netrápil. Kočko jeho přání nerad vyhověl a těžko se pak s tím vyrovnával. Na jiném místě Kočko líčí, jak se Němci v Rusku chovali k Židům. Bodáky napichovali židovské děti a házeli je do ohně, nazí dospělí Židé si museli vykopat vlastní hroby a poté je Němci postříleli kulomety; Němci také znásilňovali místní ženy.[1]

Na Krymu je zajali Rusové a odvezli je do tábora. Kočko uvádí, že o ně bylo dobře postaráno. Němečtí, rumunští a slovenští zajatci tam byli umístěni zvlášť. Popisuje, jak zajatého německého plukovníka přitloukli Rusové na strom jako na kříž a jeden hřebík mu zatloukli do čela. Kočko to komentuje tak, že když Rusové viděli, co provádějí Němci, tak se také přiučili. V táboře strávil asi tři týdny, než byla utvořena Svobodova armáda, do níž nastoupil. V Rusku podstoupil půlroční paradesantní výcvik v Jefremově a stal se výsadkářem. Kromě něho tam byl i jiný Rom, původem z Levoče. Kočko jmenuje také další Romy, kteří působili ve Svobodově armádě – z Bratislavy, Komárna, Michalovců, dále saxofonistu Oláha[2] z obce Humenné a hudebníka z obce Ľubovňa, který se raději střelil do ruky, aby nemusel bojovat. Z Jefremova se Kočkova skupina přemístila na Duklu. Tamní boje popisuje jako velmi krvavé. V boji se Kočko ztratil vlastní rotě, našel ho ruský podplukovník, jenž ho poté na každém kroku hlídal [patrně zjišťoval, jestli se mu dá věřit a na kterou stranu konfliktu patří]. Narazili na vesnici s německými vojáky a Kočko líčí, jak s Němci bojoval a přeřezal jim telefonní kabel.

Kočka se pak vydal za svou rotou, která byla u Varšavy, a od generála Muchy dostal vyznamenání. S rotou se vydali do Banské Bystrice, do Popradu, kde však nemohli zůstat, protože tam bylo moc Němců. Vrátili se a tři týdny pobývali u civilistů v Polsku. Poté seskočili padákem u letiště Tri Duby, dobyli Banskou Bystricu, Svätý Kríž, Telgárt, Hermanček, Staré Hory, kde už jim přišli na pomoc Rusové. V obci Horná Štubňa ho společně s dalšími vojáky zajali Němci a odvezli ho do Německa, kde strávil tři měsíce v táboře v Görlitzu.[3] Jeho matka se o tom, že je v zajetí, dozvěděla od Kočkova kamaráda z armády Štefana Oláha. Do Německa, ale i předtím do Ruska synovi posílala balíky s oblečením. Kočko v německém táboře zažíval hlad, zimu, bití. Vzpomíná, jak jednou Němci vybrali jen romské vězně. Museli stát seřazení pod dohledem německých vojáků a jejich psů venku nazí před šibenicí. Zachránil je americký nálet. Vězni poté dostávali od Američanů oblečení a jídlo. Chodili pomáhat místním Němcům po domech, žádné těžké práce, například sázeli brambory, romští hudebníci chodili hrát po hotelech, a ačkoli Kočko na nic nehrál, chodil s nimi. Po čase, když už Kočko vážil 68 kilogramů, byli uznáni za schopné vrátit se domů. Poslali je k českým hranicím a cesta domů jim trvala tři měsíce. Šli pěšky a v každém městě dostávali finanční podporu a potraviny od [Československého] Červeného kříže. Kočko říká, že byl tlustý a rodiče ho po návratu nemohli poznat.

[1] Z popisu není jasné, zda šlo o židovské ženy.

[2] Štefan Oláh, viz jeho svědectví v databázi.

[3] Tábor nucených prací. (ed.)

Po návratu domů ho za dva dny znovu odvedli na vojnu, kde strávil šest měsíců. Sloužil v Kežmarku. Po třech měsících dostal telegram, že mu zemřel otec, odjel na pohřeb a potom odsloužil ještě tři měsíce. Ženu nemá, jen ovdovělou sestru, která žije v Liberci; jsou dva sourozenci.

Každý pátý rok jezdí do Banské Bystrice uctít památku padlých spolubojovníků. Na otázku, jestli se mu tehdy chtělo bojovat, odpovídá, že zkrátka nebylo možné nebojovat.