Tibor Gombár

Tibor Gombár pochází z šesti dětí, nejstarší ze tří bratrů umřel.[1] Otec chodil po žebrotě a vyráběl ošatky, Tibor Gombár mu pomáhal. Protože doma bylo mnoho dětí a bída, pracoval také u sedláka za jídlo jako takzvaný hospodárský syn.[2] Později, když si práci osvojil, dostával čtyři tisíce slovenských korun za rok. Odtamtud byl Tibor Gombár odveden do armády.

[1] Není uvedeno kdy.

[2] Romský čeledín, který sloužil a žil u slovenských sedláků; často to byly pětileté nebo šestileté romské děti z chudých rodin či sirotci pracující za stravu, oblečení a ubytování. Tyto romské čeledíny mnohdy sedláci poslali do armády, někdy údajně namísto vlastních synů, což potvrdili i jiní Romové a místní Slováci; romská děvčata sloužila jako děvečky. Domů se od sedláků vraceli zhruba v patnácti letech a sňatek uzavírali s romskými protějšky. (ed.)

Tibor Gombár byl v roce 1941 se slovenskou armádou v Sovětském svazu, kde je zajali kozáci, jejich kapitána Jaroslava[1] zabili a zajatce odvezli do tábora do Buzuluku. Gombár tam strávil dva nebo tři měsíce, popisuje bídu, kopání výkopů, vši, společné ubytování s Němci, Maďary, Rumuny, Poláky; on sám byl v četě s dalšími Romy.

Uvádí, že kromě Ludvíka Svobody to byli také Klement Gottwald, Edvard Beneš a Gustáv Husák, kdo ustavili 1. československý armádní sbor. Gombár se měl stát výsadkářem, ale nedokázal překonat strach, a tak prošel výcvikem na rozvědčíka a bojoval v druhé brigádě. Přešli Rumunsko, Maďarsko, Karpaty a došli na Duklu. Líčí těžké boje, Němci měli dobře ukryté bunkry. Celá první brigáda padla, jen několik mužů z Gombárovy brigády přežilo a připojili se k druhé brigádě.[2] K útoku se přidala i americká a anglická letadla, na pomoc přišli také Rusové, slovenských vojáků tam však padlo na dva tisíce, včetně důstojníků a jednoho generála.[3] Z Dukly armáda pokračovala na Liptovský Mikuláš, Okoličné, Smrečany a Pokryváč, kde Němci podnikli velké útoky. Podle Gombára padlo u Liptovského Mikuláše mnoho slovenských vojáků, kromě něho a dalších dvou také všichni Romové z jeho romské čety. Gombár uvádí, že v jedné takové četě bylo dvacet nebo jedenadvacet mužů ozbrojených automatem a dvěma granáty. Vzpomíná na romské spolubojovníky – na muže jménem Hangurbadžo, dva muže jménem Koky, Zubáka, hudebníka Šugara a na dalšího muzikanta.[4] Sám Gombár byl raněn, ale po měsíci v nemocnici ho znovu poslali bojovat. Zamířili na Žilinu, na Ostravu a pak pěšky za tanky do Prahy – tamní situaci popisuje jako dobrou, protože tam nebylo tolik Němců.

Gombár popisuje složení slovenské a Svobodovy armády. V slovenské byla spousta gardistů, jednoho z nich, kapitána Rastu,[5] zavraždili partyzáni. Vzpomíná na svobodníka[6] ze [Slovenské] Ľupči, který se k nim ve Štefánikových kasárnách v Michalovcích špatně choval. Podle Gombára byli mezi obyčejnými vojáky gardisté také v Svobodově armádě.

Gombár zmiňuje chování neromských vojáků vůči romským. Někteří se chovali slušně, jiní né, ale on sám se setkával s kamarádským přístupem.

[1] Celé jméno není uvedeno.

[2] Z vyprávění není jasné, zda šlo o jinou druhou brigádu než tu původní Gombárovu.

[3] Jejich jména nejsou uvedena.

[4] Jméno není uvedeno.

[5] Křestní jméno není uvedeno.

[6] Jeho jméno není uvedeno.

Tibor Gombár dvacet let pásl krávy, později pracoval v ocelárnách a na šachtě, na takzvaném Staliňáku v Čechách [Stalinovy chemické závody v Litvínově (ed.)], bydlel mimo jiné v Mostě. Za své válečné angažmá v odboji dostával příplatek k důchodu měsíčně dvě stě padesát korun.