Vasil Demeter

Otec Vasila Demetera bojoval v první světové válce, hovoří o něm jako o vznešeném, čestném a pracovitém člověku, který pomáhal chudým lidem, Romům i Slovákům – pozval je domů, kde se mohli vykoupat, oholit a vyspat. Živil se jako obecní kovář a muzikant, měli dům přímo ve vsi. Demeter měl pět bratrů, ti odrostlí chodívali s otcem hrát, dokonce i Židům na svatby, protože znali jejich písničky. S rodinou žil od svých asi třinácti nebo čtrnácti let matčin mladší bratr Petres, který pocházel ze smíšené romsko-polské rodiny. Petres se od Demeterova otce naučil hrát na housle a později mu jako muzikant konkuroval; v rodině byl pro svoji prudkou povahu a sklony k násilí neoblíbený.

Vasil Demeter se do tábora zvaného Legaňa v Hanušovcích nad Topľou dostal na základě udání: strýc Petres četníkům řekl, že Demeterův otec je legionář a všichni synové komunisti. Doma byl jen Vasil, bratr Buger byl ve Svidníku a Polják byl s vojskem na frontě, proto sebrali jen jeho. Bylo léto,[1] musel se sbalit a rozloučit s rodiči. Jak říká, kdo nebyl politický, toho dali na Petič, politické dávali na Legaňu, což byl horší tábor, s více tresty.[2] Rodiče se dozvěděli, kde je, až za tři měsíce, maminka pak za ním šla pěšky 70 kilometrů z Ladomirové s Vasilovou nastávající ženou a nesly mu balík jídla. Nemohly ho poznat, jak byl hubený. V táboře byly otřesné podmínky, vši, blechy, štěnice, vězni vstávali ve čtyři ráno a pracovali od rána do večera, kolikrát i přes noc. Z hladu jedli kořínky nebo syrovou řepu, a když při tom nějakého vězně dopadli, zmlátili ho – dostal sto padesát ran přes nohy; pak ho museli na trakaři odvézt na barák, protože nebyl schopen chodit. Trestali také tím, že vězni přivázali na záda a na krumpáč kámen a musel takhle pracovat. Když si někdo zlomil nohu, musel pracovat vsedě. Ráno dostávali hořkou černou kávu a čtyři deka suchého chleba, k obědu bramboru a lebedu.[3] Za celou dobu měli maso jen jedenkrát – tři nebo čtyři deka klobásy o Velikonocích. Demeter při vzpomínce na hladovění uvádí, jak jednou vezl na trakaři do tábora umírajícího vězně, který si schovával v kapse kousek klobásy. Demeter mu ji vzal a snědl, muži bylo šestadvacet nebo sedmadvacet let a zemřel na následky hladovění a dřiny.

V táboře Legaňa byl spolu s bratrancem jménem Petre, který byl sirotek, pomáhali si. Demeterovi směla matka nosit jídlo, díky dobrým vztahům rodiny se slovenským četníkem z domovské obce jí byly návštěvy umožněny. Doma nebylo co jíst, ale ona ostatní šidila, aby synovi vždycky něco přinesla. Vasilův mladší bratr chodil na třešně, prodával je a matka za to kupovala Vasilovi jídlo. Bratranec Petre se jednoho dne rozhodl utéct, lákal i Demetera, ale on se rozhodl zůstat – bál se, že by pak zabili jeho rodiče. Utekl i druhý bratranec,[4] ale strýc Petres ho udal četníkům. O útěk se neúspěšně pokusili i Romové z Mirošova – když je vrátili zpátky do tábora, poručili nadřízení Demeterovi, aby je zbil. Nechtěl, proto jednoho z nich jen na oko praštil a gardista za to zbil jeho. Uprchlíky pak přivázali ke kolejnici a mlátili je, až se z toho jeden z nich pokálel četníkovi na holínku a musel to po sobě sníst. Když potom Demeterovi matka donesla chleba, podělil se o něj právě s tímto mužem.

Po roce přesunuli Demetera do tábora v Dubnici nad Váhom a odtamtud opět za rok do Ilavy, kterou hodnotí jako nejhorší. V té době už mu bylo osmnáct, a tak ho odvedli do armády. Odveleli je na Ukrajinu, do Kyjeva, ve vlaku s ním jelo jen pět Romů. Po půl roce s dalšími vojáky utekl z fronty domů a pomáhal partyzánům. Věděl o tom jen otec, který se bál, že rodinu kvůli Vasilovi povraždí. Vasil byl stále voják a bál se dopadení, proto utekl do obce Čierna, kde se ukrýval s dvěma Slováky ve věži židovské synagogy. Němci je však odhalili a Demeter unikl trestu díky přímluvě místního neromského starosty, který znal jeho otce. Se svou těhotnou ženou se potom ukrýval v lesích a u Romů v obci Rovné, kde se jim narodil syn. Německý doktor, major,[5] jim řekl, ať se ukryjí v lesích, že se situace zhoršuje. Byla zima, spali venku, pod chvojím, nakonec dorazili k manželčině matce, kam přišli Němci a všechny muže z rodiny odvedli. Museli kopat zákopy. Říká, že to bylo v lednu, měl zrovna narozeniny.[6] Opět uprchnul, při útěku ale šlápnul na minu, která mu těžce poranila nohu. Tři dny strávil o hladu v nějakém bunkru a pak se nějak dostal na kraj vesnice, kde lidé zaslechli jeho volání a odnesli ho do vsi. Krajem však táhla fronta, proto ho do nemocnice v Bardejově odvezli až za sedm dní; strávil v ní čtyři měsíce.

[1] Rok neuvádí.

[2] Na obou místech byla odloučená pracoviště tábora Hanušovce nad Topľou, jenž vznikl kvůli budování železniční tratě Prešov – Strážske.

[3] Romský pokrm, rozmačkané brambory se zelím.

[4] Vojtěch Grundza (ed.), viz jeho svědectví v databázi.

[5] Není uvedeno které armády.

[6] Rok neuvádí.

Když se Demeter vrátil z nemocnice domů, našel jen spáleniště, zbořeniště. Jediné, co zůstalo stát, byla kovárna, v níž se ubytovali. Neměli z čeho žít, jedli, co kde našli, například si pekli takzvané kirňavky, zmrzlé shnilé brambory, které zůstaly na poli do jara. Později Rusové poslali kilo nebo dvě kila otrub na osobu. Když se trochu zotavil a chodil o holích, pustil se do stavby domku, protože doma byli čtyři bratři a pro jeho novou rodinu tam nebylo dost místa. Na stavbu sháněli dřevo z bunkrů, každý si postavil nějakou chatrč z materiálu pocházejícího ze zničených stájí nebo stodol. Hodně lidí tehdy umřelo na tyfus, mrtvé sbírali a pohřbívali většinou Romové a chudší Slováci. Rodina Vasila Demetera žila také z poválečné pomoci – nejdříve od neromského tajemníka vesnice, bývalého partyzána, který podporoval chudé, později od organizace UNRRA. Zraněná noha ho stále bolela, proto se mu nedařilo dostavět dům, dokud mu ostatní muži nepomohli. Měli jeden pokojík, v němž bydleli se ženou a synkem. Chlapec však byl nemocný a jako sedmiměsíční zemřel.

No a potom jsem chodil s bratry hrát a bylo dobře, uzavírá vyprávění Vasil Demeter.