Viktor Salinas

Předci Viktora Salinase přišli z Maďarska prý okolo roku 1860 nebo 1870. Tři bratři jmény Ďura, Hego a Júci se usadili v Dolné Seči, postavili si dřevěné koliby a začlenili se bez obtíží mezi místní slovenské obyvatelstvo, protože hovořili maďarsky a lidé je za Romy nepovažovali. Hego a Júci odešli posléze do Levic a Topoľčan, Ďura zůstal v Dolné Seči a prý mistrně vyráběl vrtáky různých velikostí. Díky těm třem má dnes Viktor Salinas velikou rodinu, příbuzné na mnoha místech Čech a Moravy. Až do války se živili prodejem koní, často obchodovali se Židy. Ženy pomáhaly selkám ve vesnici a za práci nosily domů potraviny.

Viktor Salinas se narodil za války v roce 1941. Romové v jejich kraji se tehdy necítili příliš ohroženi. To se změnilo na sklonku války v roce 1945, kdy se oblast kolem řeky Hron včetně Dolné Seče stala centrem bojů mezi německou a sovětskou armádou. Když se po útěku Romové vrátili do svých domovů z hlíny a dřeva, našli je zcela zničené. Jediná budova, která odolala, byla betonová stáj Salinasova dědečka, která se načas stala útočištěm jeho rodiny.

Dědeček z matčiny strany se jmenoval Karol Lakatoš, měl přezdívku Čuri. Odvlekli ho do koncentračního tábora, odkud se již nevrátil. Jeden známý gádžo, prý odporný člověk, protože vozil lidi do táborů, přišel jednoho dne za dědečkem s tím, že jeho tři dcery musejí jít pracovat [do tábora]. Dědeček je nechtěl pustit, protože jim bylo teprve sedmnáct, osmnáct. Nabídl se, že půjde sám, stejně ale vzali i jeho nejstarší dceru Růžu. Odvezli je nejprve do Štúrova. Dědečkův bratr Jožka, který jim vždy vyprávěl pohádky a o minulosti rodiny, odtamtud utekl i se svým synem Luncim. Salinasova dědečka spolu s dcerou, švagrem a dalšími Romy přezdívanými Naranč, Šošoj, Ribizla a mnoho dalších Romů, například ze Želiezovců,[1] však odvezli do koncentračního tábora v Dachau. Dědeček tam prý učil Romy z Ruska a Polska mluvit romsky bez přejatých slov. Jediní, kdo se odtamtud vrátili, byli teta Růža a Naranč se Šošojem. Měli však podlomené zdraví, nemocné plíce, a brzy umřeli.

[1] Stejně jako Štúrovo ležela i obec Želiezovce v části Slovenska, která byla po vídeňské arbitráži 2. listopadu 1938 odstoupena Maďarsku. (ed.)

Když v květnu skončila válka, Romové doslova umírali hlady. Válečný stav totiž nedovolil na jaře osít pole; Romové se živili i tím, že koupili koně, zabili ho a jedli jeho maso. Konzumovali prý ale i uhynulé prase, protože neměli na výběr.

Později babička dostala odškodné za dědečka, vězněného v koncentračním táboře, a postavila za ně dům s kuchyní a pokojem. Zase bylo dost místa pro celou rodinu. Na okolních polích zasázeli zeleninu, ovoce, brambory, opět začali vydělávat nákupem a prodejem koní, a bylo dobře.

V roce 1946 ale rodinu potkalo velké neštěstí. Když šel otec jednou po poli, postřelili ho opilí policisté do nohy, dostal otravu krve a zemřel. Salinasova matka tak na tři děti – Viktora a jeho bratra a sestru – zůstala sama. Jak říká, žili tehdy, jak se dalo. Matka dál chodila pomáhat selkám. Viktor byl jediné romské dítě, které na rozdíl od ostatních osmi chlapců a dvanácti děvčat dál navštěvovalo školu. Vedle toho pomáhal strýci s péčí o koně, ten je pak prodával.

Romové po válce také přijížděli do Prahy a kupovali látky na šaty a na povlečení, vozili je na Slovensko a tam prodávali. Později obchodovali i s takzvanými šatenkami, oděvními, potravinovými a kojeneckými lístky. Jak říká, různě šmelili, ale brali to jako nutnost, způsob obživy. Komunistické úřady prý na Romy nebyly moc přísné, Romové se s policisty dokázali vždycky domluvit, aby jim umožnili obchodovat s koňmi. Později se za tuto činnost začalo zavírat, protože Romové z těchto obchodů neplatili daně. Jeden Rom prý šel za obchod s koňmi na tři roky do vězení. Obhajovali se, že jakožto sběrači například kůží, peří, železa pro sběrné suroviny koně potřebují.

V roce 1959 měli být do soupisu[1] bráni všichni nepracující a potulující se Romové. Salinas tehdy jakožto sedmnáctiletý pracoval již rok[2] v závodě Karosa v Litomyšli. Byl tam oblíbený a vnímaný jako dobrý pracovník, hrál také ve volném čase s místními fotbal, proto ho ředitel závodu odmítl v soupisu evidovat. Jinak ale, jak říká, Romy v Praze i na Slovensku vzali do soupisu všechny, aby je měli pod kontrolou.

Salinas se v Litomyšli naučil hrát na trubku, jezdil s kapelou hrát, a když se po třech letech oženil, odstěhoval se zpět do Dolné Seče. Tam hrál v místní neromské kapele Tulácká organizace lajdáků, zkráceně Tuláci. Dvakrát nebo třikrát do týdne někde vystupovali a pěkně si tím i vydělávali, za den osm set nebo tisíc korun, to byly na tu dobu slušné peníze.

Později začal dělat jinou práci, v přidružené výrobě, ale v roce 1980 prý provedl nějakou hloupost a musel utéct. Spolu s rodinou a bratrancovou rodinou uprchli do Rakouska. Měli dohromady osm dětí a Salinasův nejmladší syn Mário byl tehdy ještě v peřince. Cesta vedla nejdříve přes Bulharsko. Tam za nimi přijeli Romové z Kanady, dovezli jim nutné dokumenty, doložky do pasu, aby mohli odjet do tehdejší Jugoslávie. Odtamtud se jim po různých peripetiích podařilo dostat do Rakouska, kde požádali o azyl. V táboře pro uprchlíky strávili tři roky. Obývali dvě místnosti, protože Salinas tam pracoval jako překladatel, v té době denně do lágru přijížděly například dva autobusy Poláků. Na čas se přesunuli do Německa a posléze do Švédska, ale ani v jednom místě se jim nedařilo, proto se vrátili do Rakouska.

V roce 1990 rodina odešla z emigrace do opět svobodného Československa. Dostali pěkný byt v centru Prahy, ale za čas se stěhovali do Dolné Seče. Salinas se bál o děti, které již tou dobou chodily samy ven; obával se, že v nových poměrech začnou brát drogy, jak viděl všude kolem.

V Dolné Seči založil Nezávislý svaz olašských Romů a jako jeho zástupce se zúčastnil společného setkání s prezidentem.

Poté co mu zemřela žena, žije střídavě u svých dětí a příbuzných v Rakousku, Velké Británii, USA, Kanadě, Belgii a v Čechách.

[1] Soupis kočujících a polokočujících osob realizovaný na základě zákona č. 74/1958 Sb. v prvním únorovém týdnu roku 1959. (ed.)

[2] Do Litomyšle se přestěhoval v roce 1958. (ed.)