Vlasta Danielová

Vlasta Danielová se narodila v Derfli. Otec Emil Kier několik let těžil písek [na řece Moravě (ed.)], matka chovala drůbež a pak ji prodávala. Vlasta měla sedm sourozenců – bratry Izidora, Stanislava, Raimunda a Jeníčka a sestry Matyldu, Viktoru a Milu. Nejstarší Izidor byl vyučený zedník, Vlasta pracovala v cihelně v Mařaticích.[1]

Žili v domku a s místními obyvateli i četníky z Kunovic měli velmi dobré vztahy.

[1] Patřila firmě Josef Štancl a syn. (ed.)

Rodina si nepřipouštěla, že by se na ně mohly vztahovat podobné restrikce jako na Židy. Matka, Slovenka, prohlásila, že v nejhorším utečou na Slovensko, ale otec řekl, že nikoho nezabili, tak proč by utíkali. Bratry Izidora a Stanislava zanedlouho poslali na nucené práce – Izidora do Lince, odkud mohl každý měsíc domů na dovolenou, a Stanislava do Drážďan.[1] Okolní Romy začali odvážet roku 1942, hlavně ze Starého Města [u Uherského Hradiště] a vesměs do Hodonína u Kunštátu, ovšem Kierovy to stále neznepokojovalo. Až když si v sousedství vybudovali Němci střelnici, museli opustit dům a postavit si jinde z vlastních úspor nový. Rodiče vyjednali propustku Izidorovi, aby ho vybudoval; materiál jim dal stavitel Šupka. Rodině pak začal vyhrožovat [Josef] Štancl,[2] a tak k němu chodili pracovat, ačkoli jim za to neplatil.

Z restrikcí proti Romům zmiňuje Vlasta Danielová především zákaz chodit do kina, do kterého chodila velice ráda. Provozovatel kina se však nařízení vzepřel a dál její rodině vstup umožňoval.

V březnu[3] rodinu vyzvali četníci, aby si zabalili jídlo na tři dny a oblečení a přišli k hospodě v Derfli. Sešlo se tam asi 30 lidí, čtyři rodiny, jmenovitě vzpomíná na Holomkovy. Bratr Izidor byl doma na dovolené, a i když mu to rodiče rozmlouvali, řekl, že pojede také. Autem je odvezli do Starého Města u Uherského Hradiště do sokolovny, kde už byli Romové z Hradiště, Veselí nad Moravou, Uherského Ostrohu a dalších obcí. Zapisovali je na seznam a brali jim otisky prstů. Izidor se proti tomu ohradil a dostal od policisty facku, ale matka ji policistovi vrátila a přidala jednu navíc. Situaci pomohli zklidnit četníci z Kunovic, kteří rodinu dobře znali.

Druhý den je na nádraží ve Starém Městě nahnali do vagonů. V Ostravě převzali transport od četníků Němci a do cíle [Auschwitz II-Birkenau] dorazil vlak až za tmy. Za štěkotu psů, kopanců a nadávek je vyhnali z vagonů a seřadili; pak šli pěšky do tábora. Dali je do baráku, v němž byla jen holá zem a kam transporty celou noc přivážely Romy z Polska, Německa a dalších zemí, jejichž řeči nerozuměli. Čtyři týdny byli v karanténě; jídlo jim nosili Židé, bylo mizerné a bylo ho málo. Neměli deky a nebyl tam záchod, jen bečky. Pak dostali [vytetované] táborové číslo. Jména přestala existovat, jak říká, od té chvíle byla už jen ​„Cvelfhundrtfynfuntfírcich“. Směli mít vlastní oblečení, ale přestěhovali je do baráku se surovými polskými kápy, kteří je za cokoli bili. Neměli vodu a nemohli se umývat, chytali dešťovou vodu do misek. Vykoupat se mohli až po čtyřech měsících.

V táboře se šířily nemoci, hlavně tyfus. Blokům na konci tábora se říkalo Krankenbau a posílali tam nemocné. Danielové tam nejprve zemřel otec, pak nejstarší sestra Matylda a nejmladší bratr Jeníček. Sama tam byla krátce, polský doktor jí vytrhl zub.[4]

Vlasta Danielová chodila kopat odtoková koryta, chodníky a silnici ke krematoriím. Později pracovala v kuchyni, kde byl vedoucím Polák Jaša[5] z Varšavy; jídlo vydával také Polák,[6] který si Danielovou vzal k ruce. Pro malé děti se vařilo zvlášť, krupice, pudink nebo polévka. Na každý blok se vydávaly porce na počet dětí, ale kápové a vedoucí bloku si z toho brali pro sebe. Když ji při výdeji jídla nehlídal Němec,[7] mohla lidem přilepšovat. Jednou ji přistihl, ale vyvázla jen se dvěma pohlavky.

Bratry Izidora[8] a Raimunda[9] pak odvezli transportem.[10] S Raimundem se opět v Osvětimi shledala a mohla mu přilepšit jídlem, ale brzy ho odvezli[11] a znovu se viděli až po válce. Přilepšovat mohla i známému z Uherského Hradiště Robertu Schönovi, židovskému vězni, kterému nosila jídlo k drátěnému plotu, než ho také odvezl transport; po válce se potkali v Hradišti.

Vzpomíná, že když v táboře vybudovali umývárny, Němci si chodili do sprch vybírat osoby vhodné na pokusy. Ženám nabízeli, že když si nechají vyoperovat dělohu, propustí je, ale žádná se nepřihlásila.[12]

Z oken kuchyně bylo vidět na silnici vedoucí ke krematoriu a plynovým komorám. Pokud vyhlásili blokšpér ve chvíli, kdy ještě pracovala, nemohla se vrátit na blok, a tak viděla, jak auta vozí lidi do krematoria a zpátky jezdí jen s jejich šatstvem. V kuchyni třídili i jídlo z transportů, které zbylo ve vagonech; daly se v něm nalézt cennosti předchozích majitelů. Když jednou objevila při převařování marmelády pytlík se zlatými šperky, přivlastnil si to dozorující Němec.

Vzpomíná na útěk moravských Romů, které Němci dopadli, exemplárně zbili býkovci a nakonec odvezli neznámo kam. Jednoho z nich, který podle ní pocházel z Petrova a byl postřelený, nosili nahého od bloku k bloku; všichni si ho museli prohlédnout a říct, zda ho znají. Nikdo se nepřihlásil, i jeho žena ho ze strachu zapřela.[13]

Popisuje, že kápa jim na bloku dělali němečtí Romové, manželé s dvěma dětmi, kteří si u sebe vyvěsili Hitlerův portrét.[14] Vzpomíná i na Josefa Mengeleho, který z bloku často odvážel a zase přivážel autem desetileté chlapce, dvojčata, ale jednou už je zpět nedovezl.

Za nejstrašnější okamžik v táboře označila Vlasta Danielová večer, kdy dostali rozkaz, aby se rodiny shromáždily. Část vězňů tehdy odvezli pryč, rodina Kierových vybrána nebyla.[15]

Vlasta Danielová pak byla zařazena do transportu do Labesbriku [Ravensbrücku].[16] Jako ostatní ženy dostala nové vězeňské číslo a černý ​„vinkl“ [nášivku ve tvaru trojúhelníku], označení pro prostitutky a práce se štítící. Vzpomíná na surovou ruskou dozorkyni Mášu a jednu z nejpřísnějších osobních prohlídek. Z Ravensbrücku ji převezli do Zwodau[17] a potom do Kraslic, kde z bývalé textilky udělali zbrojovku. Pracovala na směny, měla lepší ubytování a mohla se kdykoli umýt. Když pak Kraslice a továrnu bombardovali Američané, Němci je seřadili a odvedli na vyčerpávající pochod smrti. Poblíž Karlových Varů Vlastu Danielovou spolu s několika ženami propustili. Vracely se vlaky a na nádraží v Rakovníku je oslovil Josef Hauer z obce Horní Hradiště, který měl v koncentračním táboře ženu a děti. Nechal je u sebe asi tři týdny, než se mohly bezpečně vydat domů na Moravu.

[1] Stalo se to 7. 11. 1941, kdy bylo pobočkou Úřadu práce v Uherském Hradišti nasazeno 38 Romů na práci do říše. (ed.)

[2] V letech 1941 – 1943 starosta města, kromě lékárny a cihelny vlastnil i polnosti. (ed.)

[3] Přesné datum není uvedeno.

[4] Zubní lékař, sám vězeň, sloužil v bloku 28 a píše o něm L. Adelsberger, Ein Tatsachenbericht, Berlin 1956, s. 79 – 81. (ed.)

[5] Jan Bromilski, narozen 24. 12. 1904, Medyka. (ed.)

[6] Jméno neuvedeno.

[7] Dozor nad kuchyní měl SS-Hauptscharführer Wilhelm Händler. (ed.)

[8] Narozen 1919.

[9] Narozen 1921.

[10] Transport z 24. 5. 1944 do koncentračního tábora ve Flossenbürgu. (ed.)

[11] Transport z 2. 8. 1944 do koncentračního tábora Buchenwald. (ed.)

[12] Viz záznamy o prohlídkách u SS-Hygienischer Institut, Archiwum Panstwowego Muzeum, Auschwitz-Birkenau, D‑SS Hyg. Inst.

[13] Stalo se to 7. 5. 1943, kdy uprchli Jaromír Daniel, nar. 1918 v Jalubí, Jan Daniel, nar. 1915 v Hodoníně, Antonín Holomek, nar. 1909 v Milokošti, Štěpán Holomek, nar. 1908 v Kyjově, a Vincenc Vrba, nar. 1903 v Zálužanech. První čtyři chytili týž den, Vincence Vrbu po sedmi dnech. Popraveni byli 22. 5. 1943. (ed.)

[14] Byl to zámožný Rom z Lipska a jeden ze starých členů nacistické strany; viz R. Höss a P. Broad: Oswiecim w oczach SS, Katovice 1985, s. 56 a 165. (ed.)

[15] Jednoho večera po 25. 5. 1943 bylo do plynových komor odvezeno 971 polských Romů z Bialystoku a 76 rakouských Romů kvůli příznakům skvrnitého tyfu. (ed.)

[16] Přijeli tam 3. 8. 1944. (ed.)

[17] Svatava v okrese Sokolov.

Vlasta Danielová dorazila domů 30. května. Dům našla v poničeném stavu. Z koncentračních táborů se později vrátili pouze ani né šestnáctiletá Viktora, osmnáctiletý Raimund, jenž v roce 1949 zemřel na tuberkulózu, a pak i Stanislav z Drážďan, který musel záhy na vojnu; matku s nejmladší Milou ani Izidora už však nikdy neviděli. Čekalo je těžké živobytí, nedostalo se jim žádné podpory, ani od národního výboru.